Teta Kateřina

Četla jsem zde symptomy, jak by se to mohlo poznat, ale nezdá se mi, že by to nějak splňoval. Vůbec neumím poznat, jestli je někdo indigové dítě, i když si o tom čtu :-). Ale možná, že o to ani nejde.

Od útlého věku mu dennodenně dávám každé ráno energ. ochranu, je tak samozřejmě do jisté míry pod mým vlivem a já cítím, že pomalu nastává čas, kdy se takto může o sebe starat sám, pokud to bude takto chtít. Nikdy jsem o tom s nikým vlastně nemluvila. A teď přemýšlím o tom, jak to vlastně dělají jiní rodiče.

Jak tyto věci řešíte u svých dětí (nebo dítěte) vy?

Od malička ho vlastně chráním, před vlivem který přichází z mé rodiny i z rodiny jeho otce, kde je docela velká rodinná zátěž (vnímám to na obou stranách), ale cítím, že nastává doba, kdy už to nebude nutné. Snad jsem jednala správně... ono se do toho samozřejmě zaplétaly i moje problémy.

Vždycky jsem si říkala, že bude umět (vnitřně, energeticky) správně vyhodnotit chování svého táty - alkohol, izolace od lidí a velké psychické problémy - ale i on je introvertní, velice technicky nadaný a nemá moc kontakt se svými emocemi a intuicí. A tak nevím, jestli jsem se nespletla. Snažím se s ním třeba mluvit o tom, co to znamená rozhodnout se pomocí pocitu a ne logickou úvahou a motivovat ho k činnostem, o kterých si myslím, že tuto polaritu probouzejí, např. hrajem na africké bubny,apod. Na jedné straně cítím, že to ještě neuvolnil, na druhé straně si říkám, že to tak má možná být a že možná ještě nepřišel jeho čas. Kdoví... :-) někdy je asi lepší nechat věci plynout ...
E.


Kateřina:
Vaše dítě indigové je. Nemusí se u něj objevovat všechny ty "příznaky", jak je popisuji a nemusí se vůbec zjevně zajímat o duchovní svět. tyhle děti to prostě už tak nějak mají v sobě. Velice často je právě ona introvertnost právě znakem, že mají brovský vnitřní svět, do kterého oststní lidi prostě nepouští. To, že o tom nekomunikuje, vůbec nic neznamená. Mnoho z nich je technicky založených. Mám dvanáctiletého syna a jeho nejčastější místo je u počítače. Se mnou o technických věcech příliš nemluví, protože má pocit, že to stejně nepochopím. Tyhle děti si technické informace jakoby už přinesou sem tak nějak odjinud...a bude jich tu třeba.
Pokud jde o ty ochrany a tak, dělejte pro dítě jen to, co cítíte, že děláte pro svůj vlastní klid. Ale u dnešních dětí ( a není třeba řešit, zda jsou indigové a nebo ne), je třeba, aby co nejdříve převzali svou zodpovědnost za své věci se vším všudy. Čím víc jim pomáháme, tím víc je na cestě brzdíme. Je pro ně nezbytné, aby si prožili zkušenosti, které je mohou posunout. A musí se naučit je samostatně řešit. Nechte tedy synovi dostatečný prostor nejen, aby si rozhodoval o věcech sám, ale aby taky nesl odpovědnost za všechno, co provede nebo tvoří.
Já to doma řeším tak, že se dětí ptám, zda chtejí nebo nechtějí udělat ochrany, ozdravovat jídlo ap. Samozřejmě si o všem tom s nimi povídám, pokud tedy chtějí. S tím, že jim řeknu: Já to mám tak a tak a věřím tomu, protože jsme si vyzkoušela, že to funguje.Ty si rozhodni sám, čemu budeš věřit. A na tobě je, jak se k tomu postavíš, ale je to tvůj život, takže zodpovědnost je tvoje.
A hodně si povídáme jen tak...o životě, o tom, co si o čem myslí a tak...je to s příchodem puberty čm dál tím složitější, prto je třeba čím dřív, tím líp. Děti pak mají v tomto věku tendenci mít za každou cenu opačný postoj než jejivh rodiče. Ale je to správně. Tím právě hledají to, čemu budou věřit sami. A nám nezbývá, než věřit, že jsme jim do tohoto věku dali to, co jsme uměli a teď už předat vše, co se týká jich samotných, jim. Takže se mi osvědčilo ( mám i 21 letého syna) přistupovat k nim tak, že : Miluju tě, a budu tě mít ráda ať budeš jakýkoli, ale sám si rozhodni, jak chceš, aby tvůj život vypadal. Máš ho ve svých rukách a musíš si tedy vše, co přichází, zvládnout ty sám.
V dětech se tohle všechno opravdu teúrve probouzí a hlednají si vlastní cestu...u těch introvertů se to hůře pozná, ale věřte mu a nechte to na něm!
S láskou Kateřina