Teta Kateřina

Nevím, kolik takových zákonů je, ale rozhodně ne tolik, jako těch stvořených člověkem. A přes to jsou daleko dokonalejší. Za jeden z nejdůležitějších považuji zákon zachování svobodné vůle každé bytosti. Nikdy totiž nemůžeme vědět, co je pro toho kterého člověka dobré a co ne. Proto bychom mu měli nechat svobodu rozhodnout se podle svého. I když máme pocit, že on se řítí do průšvihu a když naše rada nezabrala, tak ho musíme zachránit proti jeho vůli. Byla by to chyba. Protože on má díky té nepříjemné zkušenosti něco důležitého pochopit a poznat. A my ho uchráníme této zkušenosti a tím mu tuhle příležitost poznání vezmeme. A jeho třeba čeká později daleko tvrdší zkušenost, se kterou si nedokáže poradit, protože my jsme mu znemožnili se to naučit. Takže je dobré vědět, že každé nechtěné dobro je zlem.
Možná že právě s tím souvisí i to,že se často jeden člověk nepochopí, jak to myslí druhý a vzniká konflikt. Možná má zkrátka jen jiné zkušenosti než ten druhý a proto se nemohou pochopit. Ale to neznamená, že by by jeden byl horší než ten druhý. Zkušenosti jsou nepřenosné. Každý si musí vše zažít na vlastní kůži, aby mohl doopravdy pochopit, co to obnáší.

Někdy je to opravdu těžké, když víte dobře, že pomoc pro druhého je jednoduchá, ale on si nedá říci a díky tomu zažije velký průšvih. Ale i o tom je opravdová láska. Neomezit druhému jeho svobodu a právo dělat chyby. Jen tak může dojít k poznání. A co je lepší? Držet druhému celý život berle aby neupadl a nebo ho naučit chodit samotného i za cenu, že párkrát upadne a natluče si? Lásku můžete projevit i tím, že druhému nepomůžete, a dovedete ho k tomu, že si může pomoci sám. Myslím, že kdyby se tím řídili rodiče, ušetřili by spoustu těžkostí svým dětem a mnoho zklamání sami sobě.