Teta Kateřina

Často i to staré, co nám dříve přinášelo radost, nás přestává naplňovat. A že máme zřejmě změnit směr se nám ukazuje i v reálu. Mnohým se jako mávnutím kouzelného proutku najednou nedaří. Vše, co dříve šlo samo a snadno, stojí z ničeho nic spoustu úsilí s pramalým výsledkem. Zkrátka to staré už nefunguje a s tím novým zatím nedokážeme pracovat, nerozumíme tomu, co se po nás chce a kudy dál. Tenhle proces pozoruji jako výrazný celý tento kalendářní rok. Dosud jsme byli zvyklí řešit vzniklé situace určitými jasně danými, nebo z minulosti osvědčenými, postupy. Ty ale najednou nezpůsobí to, co očekáváme a je třeba přicházet na zcela nové a neotřelé. Na překvapivá a nečekaná řešení, která ovšem vycházejí přímo z naší podstaty. A ne z nějakých obecně platných principů, které dříve vycházely všem. Je třeba zastavit se, utišit a nahlédnout do svého nitra: Co skutečně cítím? Co mne dělá šťastným? Co by mne opravdu naplnilo? Co mně baví? Co je pro mne důležité a co ne? Cítím svůj žebříček hodnot stejně jako dřív? V čem jedu jen automaticky podle starých modelů a nehledám nové cesty?
Upřímně...u mně to trvalo půl roku. Půl roku, než mi to došlo. Tak, jako dřív jsem jen Byla, každého okamžiku si užívala, ale přesto cítila, že je něco špatně. Jen jsem nevěděla, co vlastně. A ať jsem se po starém snažila jakkoli, můj pocit se neměnil. A pak mi došlo, že to chce jen odvahu z toho starého vlaku prostě vystoupit. Ale ne jen přestoupit na jiný, ale začít se pohybovat poprvé konečně sám a vlastními prostředky. A to zcela novým a jiným způsobem, než jsme měli pocit, že je vůbec možný. Když jsem se ponořila do sebe, poznala jsem, co skutečně chci, co už ne a po čem toužím a vše se náhle vyjasnilo.
Nemám už potřebu o esoterice mluvit, stále něco vysvětlovat, případně obhajovat. Myslím, že ta doba, kdy to bylo třeba, je už pryč. Kdo chtěl...našel. Kdo chce hledat, najde. V jisté fázi už nejsou řeči a jakékoli vysvětlování k ničemu. Je třeba, aby si to každý sám za sebe prožil...zkušenostmi a poznáním souvislostí. Ti, kdo se o tuto oblast vědomě zajímali, už na té cestě jsou a mají šanci sami najít, co hledají. A ti, pro které je „esoterika“ sprosté slovo, hledají taky, třeba i aniž si to uvědomují, ale jinudy. I těm je možné informace předávat, ale jinak. Cítím, že je třeba všechno to, o čem jsem učila a mluvila, prostě žít. Společně s ostatními. V reálu a ne v nějakých teoretických rovinách. Vždycky ve mně byla ta potřeba sdělovat myšlenky a pocity, které vnímám, ale dneska myslím, že je čas na úplně nové způsoby. Za jednu z ideálních cest, jak na to, považuji umění. Může člověka přivést k zamyšlení sám nad sebou i nad světem a věřím, že ho může ovlivnit, nebo dokonce dovést k nějakému důležitému poznání. A protože jsem vystudovaná herečka a mám ráda divadlo, rozhodla jsem se se k němu vrátit zcela novou formou. Oslovila jsem lidi v okolí mého bydliště a založila divadlo, kde může hrát kdokoli. Už třetí rok jedna taková skupina existuje. Nazvali jsme ji „VOŽIVOT „ www.vozivot.cz a podle reakcí našich diváků a příznivců přináší spoustě lidí radost. Je to divadlo autorské. Sama píši hry, které pak režíruji a inscenuji. A věřte nebo ne, přesto, že jsou to komedie, u kterých se lidi baví, vejde se tam i to, co cítím potřebu sdělit....a lidé na to reagují. No a když jsem zjistila, že to funguje a nasbírala potřebné zkušenosti, otevřela jsem tento podzim i divadelní studio v Táboře, www.divadlo-k.cz kde stejným způsobem pracuji se čtyřmi dalšími skupinami amatérských herců, od dětí až po dospělé, a tak během tohoto školního roku vzniknou další čtyři autorské divadelní inscenace.
A pak jsem ještě s nadšením využila nabídky, kterou jsem dostala a příležitostně dělám smutečního řečníka na pohřbech. Myslím, že jsem nasbírala dostatek zkušeností, abych v těžkých situacích mohla lidem říci to, co potřebují slyšet a utěšit je. Já sama to vnímám jako nádhernou rovnováhu: Na jedné straně pracovat s mládím a ukazovat život v jeho ryzí podobě a na druhé straně pomoci lidem a jejich blízkým na jejich poslední cestě. Tak teď vnímám život, tak vnímám reál. O tom podle mne život je. Praxe. Nikoli teorie.
I z tohoto důvodu jsem omezila počet svých kurzů, které už dělám pouze tři víkendy v měsíci, a omezuji je pomalu pouze na ty, kde učím druhé prakticky pracovat s energií, což stále považuji za zásadní a důležité. Protože už se mi o duchovních věcech nechce mluvit teoreticky. Kdo pochopí, že je třeba přijmout to nové, co přichází a zaposlouchá se sám do sebe, žádnou další teorii nepotřebuje.
Tolik vysvětlení pro všechny, kdo volají po některých mých seminářích, po mém zapojení do filozofických diskuzích na fóru a nebo po „Kafi s Kateřinou“. Přijeďte někdy na naše divadelní představení a kafe si můžeme dát tam! :-)
Přeji Vám všem, abyste také našli ten svůj způsob, jak se přizpůsobit tomu „novému“ a aby Vám to přinášelo takovou radost, jako mně.
Vaše Kateřina

4. 10. 2013

Reakce na článek:
Dobrý den, jsem velmi vděčná, že jsem si mohla přečíst vaši polemiku o transformaci. Dnes ráno jsem přišla úplně zoufalá k počítači, že už nevím, jak dál. Průserový mám celý rok, ale ten nejdelší souvislý řetezec plný bolesti zažívám už od konce května. Informace ze seminářů už mi nepomáhají, knížky už nečtu dávno a ještě jsem chodila na různé masáže a k učitelům, kteří poskytují poradenství a ti už mi taky nepomáhají. Už jsem v tom sama. Mám obrovský strach. Včera jsem proplakala celý den a v tu chvíli mi přišlo: Proč se nutíš chodit na výlet s kamarádkou, která si tě neváží? Tak jsem jí dala vědět, že cítím, že mě nechápe a výlet jsem odvolala. To byla paráda. Vždycky jsem spoléhala na druhé a teď mi připadá, že i andělé a Vesmír čekají, že budu dělat rozhodnutí od sebe, jen se modlit a žádat o pomoc nestačí. Mám si najít novou práci, protože mi končí rodičovská a začala jsem studovat. Ale pořád nechápu jaký to má všechno smysl. Co se po mě chce, co chci vlastně já po sobě? Asi není důležité co se po mě chce, ale co chci já. Je to asi jedinečná příležitost Života, jak najít sama sebe, osvobození. Když se na to dívám takhle, tak to je dobré, ale když se dívám z hlediska prožívání panické úzkosti a strachu, nedokážu se na to takhle dívat.
Děkuji L.
Jo a to, že není potřeba sdělovat další informace jsem už zaznamenala i u ostatních lidí, co dokonce uzavřely svoje Blogy.