Jeden lesík, na kraji jedné vesnice toho už hodně pamatuje. Vyšel mladík do lesa a sbíral houby. Najednou krásně zavonělo houboví...,,Nádhera! Bude zase hodně hub.", řekl si. Najednou ale pocítil i něco jiného. Něco mu začalo vyprávět příběh...Byl to příběh lesa. Ten příběh neslyšel, ale viděl. ,,Uviděl" ženu, která sbírá krásné hřiby a vkládá je do košíku. Měla jich hodně. ,,Co s nimi ale bude dělat?", pomyslel si muž. Žena sbírala velmi dlouho, protože košík měla plný. Zdálo se mu, že snad za každičkou houbu poděkovala, ačkoli nic neříkala. Stal se snad na chvilku vědomím lesa, který to vše pamatuje? Žena sbírala dál a najednou se vydala pár metrů jedním směrem, kde spatřila malé zvířátko. Bylo schované pod keříkem. Žena se sklonila a řekla:,, Ahoj, pejsku, co ty tady děláš? Někdo tě tu zapomněl?" Štěně k ní přišlo a začalo se mazlit. Nechala košík i s houbami v lese, vzala štěně do náruče a šla do vsi. Hnedka mu nalila vodu, vlažné mlíčko a do něj dala pár piškotů. Z krabice a látky mu udělala pelíšek. Zůstala s ním a řekla: ,,Houby necháme v lese, někdo tam určitě za chvilku přijde a udělají mu radost. Jako ty jsi udělal mně. Neboj, já teď budu s tebou a zítra zjistím, čí bys mohl být." Čas plynul a najednou zaklepal u dveří malý kluk a řekl: ,,Dobrý den, paní. Našel jsem tenhle košík s houbama a ptám už se pár lidí...Není Váš?" Žena odpověděla: ,,Ano, je můj. Nech si ho. Nechala jsem ho tam, víš, našla jsem v lese štěňátko. Bylo tam chudinka úplně samo. A proč ty jsi tak smutný?" Zeptala se a pohladila ho. ,,Pojď dál udělám ti čaj a ukážu pejska." Chlapec řekl:,, Já ale nemůžu, hledám Hafíčka ... utekl mi, když honil veverku a já ho nenašel. Od rána jsem v lese a Hafíček nikde. Tak jsem si řekl, že udělám radost tomu, kdo ztratil ten košík. Tatínek mi vždycky říká, že dobrý skutek vytváří další dobré skutky." V tom přiběhl pejsek, kterého žena našla. Chlapec se najednou rozesmál, celý štěstí bez sebe zvolal:, ,Hafíčku! Tys na mě počkal. Já tě tak rád vidím. Jsme zase spolu!" Celého ho hnedka obejmul. Žena najednou začala štěstím plakat. Oba pohladila a řekla: ,,Ano, tvůj tatínek má pravdu. A tich hub mám hodně, pro celou rodinu, tady vezmi půlku pro tatínka a vzkazuju mu, že má hodného syna." Mladík pocítil velký nával lásky. Ta láska bylo v tom celém lese, který to vše viděl a pocítil od lidí, kteří tam pak zase přišli. Měl snad les důvod, proč toto vše, tedy, zrovna tento příběh, vyprávěl zrovna tomuto mladíkovi? Mladík přišel domů a vše vyprávěl svému dědovi. Dědeček se začal smát a řekl:,,Správně. To jsi vystihl úplně přesně. Hádej komu se to stalo?...A kdo ti to vlastně všechno řek?" Mladík se zeptal: ,,Dědo, tobě?" Dědeček kývnul a tajemně se usmíval. Najednou se zvedl a řekl: ,,Pavle, ukážu ti něco." Sáhl do na poličku a ukázal černobílou fotografii a řekl: ,,Tady jsem já jako malý s Hafíčkem. Byl to ten nejlepší pes, kterého jsem kdy poznal... Taková krásná chvilka v mém životě, která mi ukázala, že vždy se najdou dobří lidé...a ani jsem ti to neřekl...Nejspíš bych ti měl k tomu ještě něco říct, naslouchej. Tak, jako ta žena a já. Díky tomu já našel zase svého Hafíčka a ona své houby a hlavně radost. A víš, co jsem udělal potom?" Mladík s úsměvem odpověděl:,,Určitě bych šel poděkovat lesu." Dědeček řekl: ,,Ano.To jsem přesně udělal."
|