.
Asi konečně rozumím tomu, nemýlím-li se, proč Mistři, často namluví hodně slov a na závěř řeknou větu: "Ale nevěř mi". Bývá to i v knihách. Mně to vždycky rozčilovalo, protože tomu člověk věnuje tolik času a soustředění se, snaží se porozumnět, a pak je to všechno tou jednou větou smeteno. A následuje tápání, pochyby a další hledání na jehož konci stojí často tatáž věta.
Je třeba se na to dívat svýma očima, pak platí věta "Nevěř mi", protože i když poslouchám druhého člověka, věřím sobě, a tím, že naslouchám sobě, se mi dostává té největší pravdy. Protože pravda Mistra jde přeze mně, přes moje vnímání, pocity, zkušenosti, a může se tak stát mou pravdou, pokud jí je, a pochopením.
Když víc naslouchám slovům Mistra a nerozumím větě "Nevěř mi", soustředím se na něj moc, věřím mu, ale nevěřím sobě, protože to, co říká, neznám. Přes veškerou snahu mu stejně nerozumím, protože já nejsem on, a navíc jeho pravda, pokud neprojde mnou nemůže nikdy být zažitá a být mojí skutečnou pravdou. A proto pak mohu jen vzhlížet, opakovat jeho věty, ale nemohu to žít.
Ta prostá věta "Nevěř mi" je asi klíč k pochopení spousty věcí. Tolikrát je na ní poukazováno a přesto není brána v potaz nebo není správně pochopena. Je v ní prostor, prostor pro každého, který je důležitý k poznávání sebe a pravdy. Proto jsou Mistři Mistry. Ví to a pracují tak se svými žáky. Pracují v obrovském prostoru a přitom ten prostor vypadá a zdá se tak omezený a zúžený.
Je to mimo téma, ale ...
... děkuju, Ren.