Fórum Tety Kateřiny

Krásný sluníčkový den Vám přeje Teta Kateřina
Právě je čtv, 28 bře 2024, 16:20

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 17 ]  Přejít na stránku 1, 2  Další
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Škola Indigových dětí
PříspěvekNapsal: pát, 03 dub 2009, 9:10 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: čtv, 29 led 2009, 10:35
Příspěvky: 22
Škola Indigových dětí

Jak pomoci indigovým dětem a puberťákům? Co na ně platí a co vlastně chtějí?

Jednoho indigového člověka mám docela dobře prozkoumaného a můžu tedy sdílet, co platí na něj. Už je sice starší, ale ještě si pamatuje na své dětství a pubertu a je ochoten spolupracovat na přípravě plánu. Jsem to já sám.

To, že nějaké indigové děti existují, jsem se dozvěděl až po třicítce, ale díky tomuhle poznání se mi srovnalo spoustu věcí, které jsem prožil, uvědomil jsem si, že nejsem blázen, když jsem jiný než ostatní. A nadšením mě naplňuje představa, že současní indigáčci na to mohou přijít třeba už v patnácti nebo ještě dřív a stačí jim trošku pomoci. To, o čem budu psát, je moje představa školy pro indigové a popisuju jí tak, jak by mě v současnosti bavila a s ohledem na své vzpomínky, co by mě bavilo, když jsem byl dítě. A taky mám spoustu zážitků ze sebezkoumání a z toho, co na mě platí teď. Nevím, jestli tahle představa školy je obecně platná pro indigové nebo obecně platná pro všechny lidi nebo jestli je to jen moje verze. Ale to teď nebudu řešit, chci prostě tu školu namodelovat nejzábavněji a nejradostněji, jak dovedu a takovou, do které by mě samotného bavilo chodit i teď.

Tenhle text je ale určen pro rodiče a učitele indigových, a chci v něm dát svědectví o tom, co se v člověku s indigovou životní barvou děje a může být krokem k navázání kontaktu a komunikace s indigovými dětmi.

Škola pro indigové je velmi odlišná od těch současných, je totiž postavena na jejich vnitřním světě a je s ním v souladu, na rozdíl od dnešních škol, které tenhle vnitřní svět ignorují nebo ho chtějí změnit. Šílená situace na školách je způsobena právě tímhle rozporem, protože naše indigové děti nezajímají názory druhých ani názory učitelů, ale hledají a učí se to, jak svůj vnitřní svět mohou promítnout do reality kolem sebe. První krok pro učitele i rodiče je pochopit, co se v indigových děje, alespoň nahlédnout do toho jejich vnitřního světa a pak začít přetvářet současné školství tak, jak ho tyhle děti potřebují. Stará metoda, kdy se děti přizpůsobovaly potřebám školy a ta je vychovávala podle potřeb průmyslu a státní správy, přestala fungovat. Indigoví vědí, proč jsou na Zemi a co chtějí dělat, nikdo je to nemusí učit, ale můžeme jim pomoci si vzpomenout a rozvinout jejich schopnosti.

Vnitřní svět indigových

Teď se vrátím do pozice indigového dítěte a popíšu, co cítím a co chci, samozřejmě s vědomostmi indigového dospělého. Nebude to výpověď dítěte, ale popis toho, jak indigové dítě vnímá svět kolem sebe, lidi, vztahy a co se s ním děje v různých situacích. Pokud jste rodiče nebo učitelé indigových, můžete nahlédnout do myšlení těchto lidí, do toho, co v nich je a co přinášejí na Zemi. A tenhle jejich dar se promítá i do školy, kterou kolem sebe chtějí mít nebo do které chtějí chodit, do atmosféry, která v takové škole je, do jejího prostředí nebo vůbec do samotného archetypu takové školy.

To, co jako indigové dítě potřebuju nejvíc a prioritně, je prostor. Ten prostor je bezpečný a svobodný a mohu v něm být tím, kým skutečně jsem. Lidé kolem mě ho mohou tvořit tím, že mi dávají pozornost a respektují mě. Ta pozornost na mě nemusí být výlučná, velice dobře se cítím ve skupině do 12 lidí, kterou mohu i já zahrnout do své pozorností, při větším počtu už je má pozornost roztěkaná a jsem přehlcený a tehdy se uzavírám. Velice důležitá je pro mě osobnost učitele. Jeho pozornost mi pomáhá se soustředit a být přítomen. Pokud tahle naše vzájemná pozornost mizí, utíkám do vlastního světa.

Co mi také pomáhá být přítomen, je neustálý kontakt se spolužáky, interakce.
K čemu potřebuju ten prostor? Děje se ve mně paralelně spousta věcí a potřebuju být velice soustředěn, abych je dokázal zpracovávat a vydávat o nich svědectví srozumitelná druhým lidem. Potřebuju prostor a čas, kdy se druzí lidé na mě soustředí, kdy se soustředí na to, co říkám, a dávají mi zpětné vazby. Tohle mě udržuje v přítomnosti a realitě a postupně dokážu zformulovat ty vnitřní děje do myšlenek a myšlenky do slov a slova vypouštět z úst. Co mi dále pomáhá v soustředění? Když mě lidé berou takového, jaký jsem, bez soudů a hodnocení a neberou si osobně nic z toho, co dělám nebo říkám, pak se cítím v bezpečí. Často to, co se ve mně děje, vybublá na povrch jiným způsobem, než očekávají (například pohybem, vztekem nebo zlostí, nervozitou, netrpělivostí) a já to mohu nechat odplynout, když vím, že se nikdo nebude cítit uražen nebo ohrožen.

Dále se potřebuju soustředit sám na sebe, jedině tehdy dokážu vnímat lidi kolem mě. Velice mě rozhazuje, pokud druzí tohle nechápou a žádají mou pozornost přímo („poslouchej mě, když s tebou mluvím“), nejde to a v tu chvíli se odpojuju a utíkám do svého světa. Tu soustředěnost ruší také zahlcení nepodstatnými informacemi. Co je pro mě podstatné, je vědět, čeho chtějí lidé kolem mě dosáhnout tím, co dělají, a jak se cítí při tom, čeho chci dosáhnout já. Uvnitř mě pak probíhá proces, kdy hledám, jak a čím se mohu připojit já. Zpětná vazba skrze pocity mě pomáhá najít ten způsob, který ladí jak se mnou tak s ostatními.

Když jsem soustředěný na sebe, dokážu se soustředit i na druhé a věnovat jim svou pozornost, spolužákům i učiteli. Neustále musím mít kontakt se svou podstatou a vědět, jak to, co se děje kolem mě, ladí s tím, co se děje uvnitř mě. Např. jak informace, které ke mně přicházejí, pasují k tomu, v co věřím nebo co je mojí pravdou. Dokážu akceptovat jiný pohled na věc, ale okamžitě se stavím do obrany, pokud někdo útočí na mou pravdu. Jakmile někdo tuhle mojí vnitřní pravdu nerespektuje, okamžitě ztrácí můj respekt. Co je pro mě snadné, je hledat průnik těch dvou pravd, to, kde na sebe pasují, kde se doplňují, dokážu najít, co máme společné a tak dokážu to své jádro obohatit o pohled druhého člověka.

Za určitých podmínek dokážu spolupracovat s druhými lidmi. A ty jsou:
1. všichni jsme si rovní, vklad všech je rovnocenný. Tj. učitel je partner, ne ten, který ví víc než já nebo který rozhoduje nebo má konečné slovo
2. V každé fázi spolupráce mohu být tím, kým jsem. Do spolupráce chci dávat jen to nejlepší co ve mně je a pokud nemohu, odpojuju se. A o tom, co chci vložit, rozhoduju já, ne že mě to někdo přikáže nebo mě bude do něčeho nutit. Tj. neakceptuju rozkazy a příkazy.
3. Spolupráce se soustředí na konkrétní problém a lidé kolem mě sdílejí, co sami s ním chtějí dělat, pak se dokážu připojit se svými návrhy. Přicházejí ale jen do bezpečného prostoru, kde mám pozornost.

Komunikace se mnou je velice snadná, pokud jsem respektován a sdílíme mezi sebou jen podstatné informace o tom, co prožíváme a co je naším záměrem. Nic neodsuzuji, nic nevysvětluji, nic neobhajuji, proto po mě nežádejte soudy, vysvětlení a obhajoby a nezajímají mě ty vaše. („Můžeš mi prosím tě vysvětlit, proč jsi to udělal?“ jako indigo prostě neodpovím).

Jediná autorita je respekt, kdo respektuje mě, toho respektuji já. Neplatí na mě finty s uplatňováním moci, ať je to moc rodičovská nebo učitelská a nerespektuji nikoho, kdo tuhle moc proti mně použije, protože to považuji za nerespektování mě. Kdokoliv se pokusí manipulovat s mou vnitřní pravdou, okamžitě u mě ztrácí autoritu. Naopak koho velice respektuji, jsou lidé, kteří v sobě mají jasno a dokážou být vyrovnaní, i když vnitřní pravda druhých je jiná. Pokud je takovým učitel, dokážu se jeho prostřednictvím spojit se svou pravdou.

Jsou oblasti, za které jsem zodpovědný, a nikdo mě do téhle zodpovědnosti nesmí lézt, ovšem také nikdy nepřeberu zodpovědnost za něco, za co zodpovědný nejsem. Na tohle rozlišování mám jako indigový talent, vím, že jsem plně zodpovědný za to, co prožívám, ale nikdo mě nedonutí k zodpovědnosti za prožitky druhých.

Můj vlastní svět, to je prostor sám pro sebe, s vlastními zákonitostmi a pravidly, s unikátní strukturou, do kterého prostě druzí z principu nemají přístup. To, jak rodiče či učitelé přistupují k existenci tohoto světa ve mně, pak odráží, jakým způsobem já s tím světem pracuji. Pokud ho nerespektují, snaží se ho ovládnout, zničit nebo ignorovat, uzavírám se do tohoto světa a komunikace se mnou je velmi obtížná. V bezpečném prostoru, kde jsem respektován, tento svět nemá hranice a může se propojit s celým vesmírem a je v něm ukrytý dar, který přináším na Zemi, je to něco úžasného, co povznáší celé lidstvo a tenhle dar je důvod, proč má smysl mě podporovat, vzdělávat, soustředit se na mě atd.

Ten dar je v tom, že jako indigový intuitivně vím, jak by svět měl fungovat. Když vidím rozpor mezi tímhle vnitřním ideálem a skutečností, jsem nervózní a netrpělivý a když ten rozdíl neumím popsat nebo předat druhým lidem, mohu být až agresivní či vzteklý, ale je to primárně vnitřní vztek. Stává se vnějším ve chvíli, kdy mi druzí nedají prostor tu odpověď v sobě zformulovat a snaží se ten můj vnitřní proces kontrolovat nebo zastavit. To pak způsobuje, že ze sebe nemohu vydat to nejlepší a předat ten dar. Když naopak cítím podporu, tak to, co ze mě vychází, dává věci do souladu, propojuje zdánlivě nepropojitelné, to, co děláme, získává další rozměr a přesah, a protože je to v souladu s vesmírem, je to, co děláme, v harmonii i s mnoha dalšími skupinami po celém světě. To vím.


Tolik o vnitřním nastavení indigových. Pokud rodiče a učitelé respektují, že indigové děti to takhle mají, dokážou je zapojit do spolupráce, pokud s tím začnou bojovat nebo se je snaží předělat na ten svůj systém, indigoví přecházejí okamžitě do opozice a rezistence. Chápu, že překlopit myšlení dospělých je proces, ale pokud oni nebudou respektovat ten vnitřní svět indigových, indigoví nebudou respektovat je a ze školy se stane bojiště. Indigoví nejsou aktivisti, nepřišli měnit tenhle svět, oni sami jsou tou změnou a ta je uvnitř a děje se skrze ně a jejich život. A kamkoliv vstoupí, nezůstane kámen na kameni. Staré mocenské finty na ně neplatí a tak jen pouhou svou přítomností boří stávající systém. Teď jsou v pubertě, takže jejich nápor schytává naše školství a ocitá se před kolapsem. Jeho změna na naprosto nevyhnutelná, jinak se prostě učitelé zhroutí.

Škola indigových z vnějšku

Takže jak vypadá škola indigových z vnějšku? Jsou tam malé třídy, maximálně 12 až 15 dětí v jedné, ale je tam i prostor pro práci celé školy nebo celého ročníku. Vidím centrální dvoranu obklopenou menšími místnostmi, v případě potřeby je možné celý prostor otevřít a propojit.

Ty malé skupiny jsou vyvážené v počtu kluků a holek, to je důležité, protože indigoví hodně pracují s polaritou mužské a ženské energie a to už odmala. Pokud tam jeden prvek chybí a polarita neexistuje, stávají se indigoví „oboupohlavní“ a to vede k jejich uzavřenosti. Naopak s polaritou dvou potenciálů vzniká ve skupině tvořivý proud. A tak se indigoví kluci a holky skvěle doplňují, jednopohlavní skupiny indigových moc dobře nefungují.

Celý vyučovací proces probíhá bez rozdělení na hodiny a rytmus si určujeme sami. Učitel je ten, který dává podněty, ne kdo něco vykládá a poučuje. Poznáme, když něco nevíme a rádi se zeptáme. Pokud učitel odpovídá na naše otázky, učíme se nejrychleji, čili nezajímají nás odpovědi na otázky, které si neklademe. Druhou efektivní metodou je, že nám učitel pomáhá v tom, abychom si odpověděli sami, abychom tu odpověď někde vyhledali nebo vydedukovali. Třetí metodou je, že dostáváme podnětné otázky od učitele, ale ty nesmějí být řečnické, kdy si na ně vzápětí sám odpoví, ale musí nás vyprovokovat k aktivitě a pohybu („Jak je vysoká věž kostela?“ „kolik barvy je třeba na vymalování třídy?“). Nepamatujeme si nic z toho, co nám kdo řekne, ale pamatujeme si to, co jsme skutečně zažili a jak jsme se při tom cítili.

V celém procesu je klíčové, že se učíme jako skupina, primárně jeden od druhého. Každý z nás má ve skupině určitou roli a tu maximálně využívá. Učitel nám pomáhá objevit to své místo ve skupině a jak se zapojit do spolupráce. To uvnitřnění a soustředění každého na sebe sama způsobuje, že mezi námi začíná fungovat telepatie a budujeme jakousi skupinovou energetickou strukturu, skrze kterou sdílíme znalosti. Tohle funguje, když jsme propojeni a přestává to fungovat, pokud jsme násilím rozděleni a žádá se po nás individuální řešení nějakých úkolů. Proto u indigových nefunguje zkoušení nebo písemky, jsou to totiž činnosti, kde nemohou využít svůj potenciál propojenosti a týmové spolupráce, proto je to nebaví a vnitřně to bojkotují. Škola pro ně není závodní trať, kde jedni jsou nejlepší a další horší a kde lze vyhrát. Proto mají problém se známkováním nebo s dosahováním takových závodních cílů jako je úspěch u přijímaček. Vůbec nechápou, k čemu tohle je, oni přeci vnitřně vědí, co chtějí v životě dělat, v čem jsou nejlepší a lidstvu nejprospěšnější, takže co je na tom ke známkování nebo k testování?

Skupiny indigových dokážou pracovat samostatně, dokonce se dá říct, že učitel je v mnoha případech brzdou. Ve škole indigových proto učitelé fungují jinak a pracují v týmu podobném, v jakém jsou jejich žáci. Právě jejich propojení pro žáky vytváří ten bezpečný prostor školy, kde oni mohou být tím, kým jsou. Na 8 až 10 skupin dětí je 3 až 5 učitelů, čili každá skupina nemusí mít svého učitele, ale tenhle systém funguje jen u dětí, které se učí v tomhle systému odmalička, u dětí, které na něj přecházejí až později (na druhém stupni základní školy nebo na střední?), je permanentní přítomnost učitele většinou nezbytná, protože děti mají už vypěstované bloky a únikové strategie a učitelova přítomnost je dokáže udržet také v přítomnosti.

Vyučování je zaměřeno projektově a na řešení „skutečných“ problémů, samozřejmě mohou být simulované, ale čím reálnější jsou, tím jsme zanícenější a pozornější a čím umělejší problém, tím nudnější. Ke každému problému přistupujeme s čistým vědomím, že o něm nevíme vůbec nic, neznáme žádné řešení a všechno musíme objevit a prozkoumat. Nikdo nás neodsuzuje ani neznámkuje za to, že něco nevíme, protože „nic nevědět“ i o všeobecně známém problému s tisíci řešení, je prostor k nalezení tisíc prvního způsobu. My indigoví jsme sem na Zemi přišli řešit problémy, se kterými si opravdu nikdo neví rady a tak škola by měla být místem, kde se naučíme s problémy pracovat. A protože ty světové problémy jsou gigantické, je jasné, že mohou být vyřešeny pouze týmovou spoluprací a k té máme mimořádný talent.

Škola je vynikající místo, kde mohou vznikat prvotní týmy indigových a mohou to být společenství, která vydrží celý život, protože škola není pro indigové místem, kde se připravují na život poté nebo kde se žije nanečisto. Už dvanáctiletí indigoví dokážou velice přesně říct, co je smyslem jejich života a co chtějí skutečně dělat, pokud jsou k tomuto poznání vedeni a podporováni, nemají to „dětské“ váhání, které je ostatně způsobeno tím, že dospělí dětem omezují možnosti volby a pokud se jim ta touha dítěte zdá nereálná, tak jí ignorují nebo zesměšňují. Ve škole indigových jsme ale ve svých touhách podporováni a vedeni k jejich jádru a podstatě, k tomu, co skutečně znamenají a k čemu směřují. A když jsme všichni v té podstatě, i učitelé a rodiče, dokážeme rychle najít, co chceme dělat společně. Je to samozřejmě dlouhodobý proces, kterým ve škole indigoví procházejí.

Největší nadšení pak máme z projektů zaměřených na další lidi, spolužáky ve škole, rodiče nebo i lidi mimo školu, ve městě, kde žijeme nebo i globálně. A opět, čím jsou reálnější, tím jsme zanícenější.

Využívání počítačů a internetu je pro nás samozřejmostí a nutností, jsme totiž děti informačního věku. Nepovažujeme za smysluplné učit se zpaměti něco, co lze vygooglovat během pěti vteřin, naopak nás baví dávat informace do souvislostí, hledat mezi nimi spojitosti a využívat je, nově, nečekaně, neobvykle.

Při týmové spolupráci se vnitřní světy indigových propojují a s každým spojením se silněji odrážejí v realitě kolem nich a ta se proměňuje. Už teď se tak děje ve školství a brzy se ta proměna přelije do celé společnosti.

Život v indigové škole

Každé ráno se probouzím s nadšením, nemohu dospat, protože se těším do školy. Je to magické místo, kde toho každý den prožijeme tolik, že se často ani nechceme večer rozejít. Je úžasné být tam s tolika báječnými lidmi, s přáteli.

Naše škola je jak včelí úl, dokonce se tak i jmenuje a budova má i tvar takového toho úlu ze starých pohádek. Ale důležité je to, co se děje uvnitř, protože tam to žije hektickým a tvořivým životem a my včelky se tam slétáme z celého města. Uprostřed budovy je velká dvorana, kde se ráno scházíme a hodně se tu napovídá, je to také informační ústředí celé školy, kde se člověk rychle dozví, co se děje, jak probíhají projekty ostatních a kde můžeme rychle rozšířit informace vlastní. A taky jsou tam místa, kde se člověk může najíst i napít. Na ochozech nad dvoranou je pak mnoho tříd.

V devět se schází náš tým, patříme mezi třináctileté, takže si čas organizujeme už hodně sami, většinou se obejdeme bez učitelů, obzvlášť když je projekt rozjetý, ale ti jsou nám přesto stále k dispozici. Je nás dvanáct, šest holek a šest kluků a už to spolu táhneme třetí rok. Jsme skvělá parta, a i když bychom mohli přejít do jiných týmů, jsme stále spolu. Máme „útulně“ zabydlenou místnost ve třetím patře, naše království. Je tam trochu chaos a naše učitelka je z toho občas nervózní, ale my v tom máme systém. Uprostřed máme prostor, volné místo, kde společně pracujeme nebo kam si můžeme sednout do kruhu, všechny stoly s počítači jsou po obvodu místnosti, na stěnách jsou pak police nebo nástěnky, všechno zaplněné tříletou společnou prací a využité do posledního místečka, knížky, obrázky, texty a samozřejmě taky spousta cerepetiček a kytiček a strašidýlek.

Každé ráno si sedneme do kruhu a vezmeme se za ruce, je v tom úžasná síla, v nás je ta síla. Uvědomíme si, že jsme opět spolu a že nás čeká další zajímavý den, taky si řekneme, jak se máme a co bychom dnes chtěli dělat. To je začátek úvodní debaty, někdy bývá krátká pětiminutová, když máme rozjetý projekt, někdy mnohahodinová, když se rodí něco nového. Tak vzniká to společné a taky si každý z nás uvědomí jak to, co chce dělat, ladí s ostatními, jak si můžeme pomoci navzájem. Tuhle debatu vždy moderuje jeden z nás a řídí jí tak, abychom dospěli ke konsensu. A pak se vrhneme do práce, někteří vyrazí sehnat potřebné věci do města, další jednají s ostatními týmy o spolupráci, zbylí pracují ve třídě na tom, co je potřeba vytvořit na počítačích, vytelefonovat po skypu, nakreslit nebo napsat. Češtinu se učíme proto, že se chceme dorozumět s druhými lidmi, angličtinu proto, že jsme ve spojení se světem, matematiku proto, že si musíme spočítat peníze kolem projektu, dějepis proto, že to, co děláme má mnoho souvislostí, zeměpis proto, že s naším projektem vyrazíme do světa, biologii, chemii a fyziku proto, že tak poznáváme svět kolem nás. A k tomu všemu se učíme spolupracovat a komunikovat, být tvořivými a intuitivními, být ve spojení a v přítomnosti.

A na čem pracujeme teď? Naše škola je zatím docela výjimečná a spousta dětí našeho věku se učí ještě postaru a tak mají spoustu problémů s učiteli i rodiči. Proto náš tým vytvořil program, kde naše vrstevníky seznamujeme s tím, jak to funguje u nás na škole, co mohou se svými problémy udělat a jak to změnit. Zjistili jsme, že od nás to berou mnohem snadněji, než od dospělých, obzvlášť když to slyší od někoho jako je naše Andrea nebo Robert. Jsem nadšený, že mohu být s nimi v týmu a že je mohu podporovat.

Pracujeme ve čtyř až šestičlenných skupinách, přijedeme do té cizí školy a sedneme si s tamními dětmi a povídáme si. Pokud mají větší třídy, rozdělíme si je. A ukazujeme jim, jak se mohou mezi sebou bavit jinak, že to nemusí být přetahovaná, jako dosud, že mohou být sebevědomí i s učiteli. Zjistili jsme, že je nutné, aby tam při téhle práci nebyl žádný dospělý, prostě si to musíme vyříkat s vrstevníky mezi sebou. Nemusíme si hrát na hlupáky, aby dospělí měli koho poučovat, nemusíme ze sebe dělat gaunery, aby měli koho vychovávat, nemusíme být ignoranti, protože každý z nás má v sobě obrovský potenciál, který může využít už teď. Co cítíš? Co chceš? A co uděláme společně? Tohle jsou otázky, které našim vrstevníkům dáváme a společně hledáme odpovědi. A dospělí zírají. Když po dvou třech dnech pobytu na cizí škole odjíždíme, ty děti jsou úplně jiné, jsou soustředěné, přítomné a hlavně vědí, co chtějí. Tak tohle dělá náš tým.

Je kolem toho samozřejmě spoustu práce, domlouváme si návštěvy, zajišťujeme místa, hledáme dopravní spojení, z těch akcí děláme kroniku a školní zpravodaj a je potřeba reklama a sehnat sponzory a tak nám s tím pomáhá celá škola. A v dalších třídách jsou podobní lidé a tak se scházíme a vymýšlíme, jak ty rozhovory na školách vést, trénujeme je, tvoříme hry a zábavy, které naše vrstevníky zaujmou. A kupodivu jsme se stali docela známými, píše nám spousta dětí a chtějí, abychom přijeli, a my jim radíme, jak přesvědčit učitele a rodiče. A tak se ta naše škola šíří dál a dál. Je to takové spiknutí indigových.

Z historie víme, že se kdysi jakési ministerstvo snažilo zavést vzdělávací plány, ale přitom se neptalo nás dětí, kdo jsme, co chceme a proč jsme přišly na svět a chtělo tu školu udělat podle toho, co potřeboval jakýsi stát, ne podle toho, co jsme potřebovaly my. A pak se to změnilo, svět se změnil.

Převzato z http://novazeme.ning.com/profiles/blogs/skola-indigovych-deti

Poznámka BoFi 3.4.2009:

Píšeš že učíme češtinu že chceme dorozumět s druhými lidmi, je OK... ale v takový rozdíl že čeština je složitý jazyk, protože má v tom složitá gramatika - např. 1.až 7.pád, měkký i tvrdý i-y, apod. Podle mně že lepší když redukovat na 1.-2.pád...podobné jako v anglické gramatice. Většinou máme problém se českou gramatikou... Víc na Moje písmenka

Nedávno jsem četla knihu Miluj svůj život od Louise L.Hay - napsáno že:

Přijímání cizích názorů (str. 48)
.....
Silně nás ovlivňují i učitelé ve škole. V páté třídě učitelka rozhodně prohlásila, že jsem na tanečnici příliš vysoká. Uvěřila jsem jí a vzdala se tanečních ambicí, až už jsem na to byla stará.
Uvědomovali jste si, že písemky a známky měly zjistit úroveň vašich znalostí v dané době, nebo jste patřili k dětem, které svými výsledky a známkami poměřují vlastní hodnotu?
Naši kamarádi a spolužáci v dětství se s námi podílejí o své vlastní mylné informace o životě, často se posmívají a zanechávají dlouhotrvající rány a křivdy.

...............

Je to pravda? (str. 55)
............
Nesmírně bych přála, aby se jedním z hlavních předmětů školních osnov stal předmět "Jak účinkují myšlenky". Nikdy jsem nedokázala pochopit, proč se děti ve škole učí nazpaměť letopočty, podle mně je to plýtvání duševní energií. Místo toho bychom je mohli učit důležitější věci, například v předmětech "Jak pracuje naše mysl" "Jak se chovat jako rodič" "Jak nakládat s penězi" "Jak si zajistit finanční zázemí" " Jak vytvářet dobré mezilidské vztahy" "Jak pěstovat a udržet si sebeúctu" apod.
.........

BoFi:
No... Při vyučování jsem většinou pobývala ve vnitřní světe - na základní škole a ve střední škole, protože na "skoro" všichni vyučování jsem byla děsně nudná. :-DDD Navíc nikdo nechtěli s mnou mluvit. :-)))
Dějepis a literatura nebyli můj oblíbenější předměty... protože jsem musela krutě naučit zpaměti - kdy přesný datum, název a jméno osobnosti - z toho mnoho mnoho... z toho vznikla "guláš" v mé hlavě. Pak nějaký čas jsem rychle zapomněla, měla jsem nejhorší když těšně před maturitu, ale udělala jsem díky učitelové otázky. Ach jo...:-D


:love5: :love5: :sunny: :love5: :love5:

_________________
:sunny: Raduj svůj Života... jak hravé Delfíny a tancující Keporkaky... s Radosti :love4:

http://www.BoFi.wz.cz/


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Škola Indigových dětí
PříspěvekNapsal: pát, 03 dub 2009, 11:32 
Offline
Administrátor
Uživatelský avatar

Registrován: úte, 30 pro 2008, 14:27
Příspěvky: 204
Tak za tenhle článek moc děkuji, Bofi!!! :bend:

_________________
Vždycky všechno může být taky úplně jinak.
web: www.tetakaterina.cz
e-mail: tetakurzy@seznam.cz
facebook: Teta Kateřina- Kateřina Pokorná


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Škola Indigových dětí
PříspěvekNapsal: pát, 03 dub 2009, 21:17 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: stř, 28 led 2009, 21:44
Příspěvky: 7
Bydliště: Praha
No tedy - tak taková to škola, by se mi velice líbila!
Pokud by něco takového bylo, tak se dost možná "vykašlu" 0=) na svou rozjetou průmku a půjdu, klidně od první třídy =)
Je to krásné a vystihující!
Ale nějak se mi nepodařilo nic takového najít 0=) No jo, asi na tom také něco je, že jsem si sem přišel, než to všecko bude .Ovšem, pokud se dočkám vzniku takové školy, budu velice šťastný, pokud tam budu moci jít pomáhat!!! =)
Děkuji Ti BoFi :wink:


- jak je tam kousek: Jezdíme a radíme, jak to vysvětlit rodičům.... asi i takovou pomoc bych uvítal 0=)

_________________
Při lidech, které mám rád - vždy budu pevně stát!
Každý má právo na soud před porotou, ale jen odvážný člověk se může soudit sám.
Kdo přijme Lásku, přijme sám sebe - kdo nepřijme sebe, opovrhuje Láskou.
Pomocnou ruku mohu podat každému. Je ovšem na každém, zda se jí chytne.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Škola Indigových dětí
PříspěvekNapsal: ned, 05 dub 2009, 19:17 
Děkuji BoFi,

souhlasím s Tebou, taky jsem už o tom přemýšlela, že by bylo lepší
už ve škole se začít učit všemu, co je potřeba pro duchovní vývoj člověka.
V Andělské školce, už by se malé děti mohly seznámit s Andílky.


Nahoru
  
 
 Předmět příspěvku: Re: Škola Indigových dětí
PříspěvekNapsal: ned, 21 čer 2009, 6:11 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: čtv, 22 led 2009, 13:16
Příspěvky: 21
Bydliště: Plzeňsko
BOfi,
zrovna přemýšlím, jak to udělám s chlapečkem, měl by jít příští rok do školky, ale mají tam 36!!!dětí ve třídě a já už teď cítím, že to pro něj nebude...kéž by skutečně někde poblíž nás existovala školka, kde by se řídili popsanými pravidly...aaachjooo... :hi:

_________________
LÁSKA a RADOST


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Škola Indigových dětí
PříspěvekNapsal: čtv, 01 pro 2011, 21:52 
Offline

Registrován: čtv, 01 pro 2011, 21:05
Příspěvky: 11
[color=#00FF00]No že jo. Dnešní školy jsou urputně nevyhovující. Učitelé si hrají na chytřejší, než jsou, a ti, kteří by se mnou náhodou chtěli diskutovat jako rovný s rovným, jsou zas v nevýhodě, protože nechci bůh ví proč mluvit před ostatnímispolužáky, ať jde o jakoukoliv prkotinu. Mám k tomu své důvody. Nedokážu přesně formulovat jaké. Teda ne aspoň v lidském jazyce.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Škola Indigových dětí
PříspěvekNapsal: pon, 05 pro 2011, 1:58 
Offline

Registrován: čtv, 11 srp 2011, 18:03
Příspěvky: 353
Krásná vize a inspirující.
Mimochodem, nekřivděte učitelům, hodně věcí z tý tvý vize je už dlouho součástí nenaplněných snů spousty kantorů. Škola hrou, škola která by bavila a ne nutila, nemít ve třídě příliš mnoho dětí ... Některý z těch věcí narážejí jen na peníze, další bariéry jsou ale jinde a jako každý sen cesta snu do reality je složitá. Ale pokud se má něco měnit musí být napřed ten sen, takže díky za něj :sunny:
Hned třeba počet dětí ve "třídě", pracovní skupině nebo jak tomu chceš říkat - u běžných děcek by kantoři rádi měli skupiny kolem 15-18 dětí, indiga jsou silný individuality tak o něco míň, ano to by bylo krásný, kdyby na to školství mělo prašule.
Ale třebas: "Stará metoda, kdy se děti přizpůsobovaly potřebám školy a ta je vychovávala podle potřeb průmyslu a státní správy, přestala fungovat."
Tohle je třeba domyslet do důsledku: - škola má něčemu sloužit, to čemu má sloužit reálná škola není bohužel radost dětí, ale příprava dětí na realitu, ve který budou. Tenhle postoj bude asi nejtvrdším střetem tohohle snu s reálným světem. Čím příjemnějc ti ve škole bude, tím míň bude mít taková instituce smysl jako škola a bude se měnit v jakýsi klub kde ti sice bude bezva, ale docházka tam ti k ničemu nebude než pro radost. Dokázat aby něco takovýho zároveň děckám co se tam budou chodit bavit dalo i něco pro život, jo to by byl opravdu úkol pro Nový Věk.
Další zajímavej a v praxi důležitej detail: tak nějak zdá se mi počítáš, že bys v tý kole měl jen samý "indiga". Jsi si jistý že by bylo dobře je takhle separovat? A jak bys jich tolik dostal na jedno místo, aby naplnili školu? A kdyby přece jen měli v tý škole bejt i "normální" děcka, jakou formu kompromisu by unesla aby byla k něčemu jim i indigovým současně?

Jako sen paráda, dostat něco z toho do reality je spousta otázek k domyšlení :smile:
Znáte vy co vám je tohle sympatický waldorfský školy? Maj hodně podobnejch sympatickejch rysů a taky se okolo nich občas řešily otázky spojený s uplatněním děcek co tam chodily v životě po skončení školy ...


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Škola Indigových dětí
PříspěvekNapsal: pon, 05 pro 2011, 12:54 
Offline

Registrován: úte, 12 led 2010, 22:21
Příspěvky: 116
Bydliště: Olomoucko
Znamená to tedy, že v dnešním světě (neindigo), je indigáč jako zaměstnanec odepsaný? Nejsou-li splněny podmínky pro jeho hladkou funkci, uvízne brzy na mělčině a ztroskotá?

Hrát si ve škole je krásný...

_________________
Nevím kam jdu, ani co mě čeká, ale vím, že jsem na cestě a moc se těším na to co poznám...


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Škola Indigových dětí
PříspěvekNapsal: úte, 06 pro 2011, 0:44 
Offline

Registrován: čtv, 11 srp 2011, 18:03
Příspěvky: 353
Sasa píše:
Znamená to tedy, že v dnešním světě (neindigo), je indigáč jako zaměstnanec odepsaný? Nejsou-li splněny podmínky pro jeho hladkou funkci, uvízne brzy na mělčině a ztroskotá?

Hrát si ve škole je krásný...

To snad přece jen ne, doufám. Ale to by nám museli říct sami indigáči, jak se jim tu žije.
Hádám že prostě jen jako všichni kdo se nějak liší od standartu a konzumní většiny budou mít potíže se zařazením i uplatněním, ale snad ne nějak extra větší něž jiní "jiní" :wink: .
To je pak vlastně i otázka k tý vysněný "škole pro indiga" - má bejt taková aby indiga co nejvíc bavila, anebo taková, aby jim co nejvíc pomohla dobře žít v realitě?


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Škola Indigových dětí
PříspěvekNapsal: úte, 06 pro 2011, 11:55 
Offline

Registrován: úte, 12 led 2010, 22:21
Příspěvky: 116
Bydliště: Olomoucko
Toť otázka. Jak převést dětské hry ze školy do tvrdé praxe...

K tomu mě napadlo, pokud nebude v kolektivu indigáču a ve firmě, kterou povede indigáč, tak narazí na obrovské nepochopení až odpor k jeho pojetí práce, v horším případě i jeho smyslu pro život..
Jako osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ), by si sice mohl plánovat podnikání dle svého, ale k tomu aby se rozvíjel by mu zase chyběl kolektiv ve kterém by tak mohl činit. A ne každý může být osvč.

Možná, že za 50 a více let, až bude indigo každý druhý to půjde líp, ale dnes ještě ne.
:hi:

_________________
Nevím kam jdu, ani co mě čeká, ale vím, že jsem na cestě a moc se těším na to co poznám...


Nahoru
 Profil E-mail  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 17 ]  Přejít na stránku 1, 2  Další

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Hledat:
Přejít na:  
Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group
Český překlad – phpBB.cz