Teta Kateřina

Den první - BOJ
Jdu zamyšlen ulicí k místu, kde se mám sejít se svým Mistrem. Potkal jsem ho nedávno, když přednášel na universitě. Hovořil velmi zajímavě podobnosti různých náboženstvích a jeho slova mě natolik zaujala, že jsem ho poprosil o soukromou lekci na téma „Co je to Skutečnost“. Tehdy se pousmál a se šibalskýma očima povídá : „Vyplním Ti Tvé přání. Ale jen v případě, že se mnou pojedeš na sedm dnů na neznámé místo, nebudeš se ptát na jaké a nebudeš mít s sebou nic kromě oblečení a věcí, které máš na sobě právě teď“. To znělo poněkud podivně, neboť jsem u sebe neměl nic a přesto velmi lákavě, takže jsem podmínky přijal. Měl jsem velkou radost z toho, že strávím sedm dnů v debatě o Skutečnosti, neboť se už delší čas zabývám myšlenkami, které se týkají této tématiky a nedošel jsem k žádnému rozumnému vysvětlení otázky, co je smyslem života a jak se věci mají a dějí.
A tak mířím k vlaku, kterým, jak mi bylo řečeno, odjíždíme v 11.00 do neznáma. Moc se těším, až toho zvláštního muže znovu uvidím a začneme debatovat o otázkách, s jejichž odpověďmi si nevím rady. Je tu spousta lidí, mačkají se, vráží do sebe. Až se podivuji, jak jsou k sobě nepozorní a bezohlední. Měli by se stydět. A támhle dokonce jeden chlap přebral alkohol. Nějaký pobuda, pomyslím si a povšimnu si, že míří ke mně. „Nemáš „bůra“ ?“, zeptal se a jak otevřel pusu, cítil jsem pach alkoholu a nečištěných zubů. Ach jo, povzdychl jsem si, nedělá asi nic, než že chlastá a snad ani nemá kde bydlet. Byl otrhaný a neumytý. Bylo mi ho líto. Šel z něho strach. Raději jsem se otočil a dělal, že ho nevidím. Muž si mě přestal všímat.
Rozhlížím se pozorně a vyhlížím Mistra. Nikde ho nevidím. Otáčím se dokola, ale marně. A přitom ... Vlak, kterým máme odjet právě přijíždí do stanice. Začínám být nervózní. Třeba mu do toho něco přišlo. Nebo že by si ze mě vystřelil?? Ale ne, tomu nevěřím. Zřejmě mu něco zabránilo přijít. Stojím tu smutně a vidím, jak průvodčí zvedá plácačku k odjezdu.
Vtom za oknem ve vlaku zahlédnu sedícího muže, který si čte noviny. Zdá se mi to?? Nebo je to „on“?? Hrkne ve mně. To není možné, stojím tu celou dobu, nemohl tam proklouznout! Kromě toho by se se mnou zajisté přivítal a nastoupili bychom společně, když spolu cestujeme. Asi to není on.
Srdce se mi rozbušilo. Ale co když ano? Přemítám a v tom… Sakra ! Vlak se začíná rozjíždět a já bez lístku a pochopitelně také bez dokladů naskakuji na pohybující se schůdky. Sunu se vagóny k místu, kde jsem osobu zahlédl. Jsem velmi napnutý, zda muž, kterého jsem zpozoroval, je ten, na kterého jsem čekal. Zároveň je mi velmi nepříjemné, že nemám lístek, peníze ani doklady. Dostávám strach z průvodčího. Konečně vidím rozložené noviny. Jen nevidím za ně a náhle… Na rameno mi jemně dopadla ruka a ozvalo se : „Jízdenky prosím! … Jízdenky!“
Zrudl jsem a začal vysvětlovat, že je nemám. „Nemám ani jízdenky, ani doklady, ani peníze… To je pěkné… co teď?“, pomyslel jsem si.
Znenadání, zcela nečekaně, ten sedící člověk, aniž by složil noviny, povídá klidným hlasem : „Jízdenku má tady pane průvodčí…“, podal mu ji a četl si dál.
Byl to „on“! Pocity se ve mně mísily a ten muž seděl jakoby se nic nedělo. Noviny vůbec nesklonil.
„Posaďte se příteli“, řekl.
„Jak jste se sem dostal?“ , procedil jsem trochu rozmrzele skrze zuby.
„Je to důležité??“,odvětil s úsměvem. „Jsem tu a Vy též.“
„To není možné“, namítl jsem, „celou dobu jsem stál u vlaku s díval se po Vás!“
Mistr se pousmál a odpověděl: „Víte, příteli, dívat se neznamená vidět ! Člověk vidí jen to, čemu věnuje pozornost. Hledal jste mě a také jste našel. Mě ano, ale pamatujte si, skutečného Mistra nenajdete tam, kde ho hledáte, Mistr je tam, kde je.“
Pak přivřel oči a oddal se rozjímání. Vřelo to ve mně. To je tedy začátek. Sotva jsme vyjeli a už mi provedl takovou věc. Zřejmě se mi vyhnul a teď má zlomyslnou radost z toho, jak mě převezl. Skoro jsem o něm začínal pochybovat. To, že mě nechal stát před vlakem svědčí o tom, že mě nebere moc vážně. Jinak by mi něco takového neudělal. Je to podivín, pomyslel jsem si. Pousmál jsem se tomu a začal pomalu klimbat.Nevím, jak dlouho jsem spal, ale pojednou se mnou kdosi zacloumal a zahalekal : „Jak můžeš spát, když já jsem vzhůru??!!“
Byl to Mistr.
„Vstávej, vystupujeme !“ Rozespalý jsem se za ním dokodrcal ke dveřím. Asi jsem spal dost dlouho. Venku se již smrákalo a já vyhlížel stanici. V tom se stalo cosi neuvěřitelného. Mistr otevřel dveře jedoucího vlaku a řekl : „Jdeme“. Pak odhodil ruksak a bez pozastavení vyskočil za ním. Udělal kotrmelec na trávě a s úsměvem vstal. Stál jsem tam vyděšený a nevěřil svým očím. Ten člověk musí být blázen! Co to po mně chce? Jemu se to snad podařilo, ale mě? Co když si zlomím ruku nebo nohu, jak se odsud dostanu domů?
Srdce mi bylo rychleji.Vlak nejel moc rychle, ale přeci jen nejel úplně krokem. Stál jsem tam a rozmýšlel se, co udělat. V tom jsem uslyšel , jak na mě haleká: „Chceš li být s Mistrem, musíš se rozhodnout právě teď. Budeš li přemýšlet, nebudeš s ním. Viděl jsem, že mám poslední příležitost ke skoku, protože ve směru jízdy přede mnou se objevila rokle, kde bych se při skoku neodvratně zabil. Odhodlal jsem se skočit. Naštěstí to dopadlo dobře. Vstal jsem . Stál jsem tam za soumraku špinavý, bez zavazadel, na místě,o kterém jsem naprosto nevěděl, kde se na mapě nalézá. Po dopadu mě trochu bolelo rameno a cloumal se mnou vztek.
„Co si to o mě myslíte ?!“, rozčilil jsem se upřímně, „ jsem dospělý a slušný člověk. „Co to se mnou provádíte? Chcete mě zabít?“ Přitom jsem si oklepával kalhoty, které se mi při skoku natrhly.
„ Ne !“ odpověděl vážně Mistr, „chci abys poznal Skutečnost. Kvůli tomu jsi tu, nebo ne?“
Jeho slova mě zarazila : “No... ,to ano…, ale…“
„Žádné ale !!“, přerušil mě Mistr, „pokud vím, skočil jsi sám. Mohls jet dál vlakem, ale Ty ses rozhodl následovat mě. A jak vidím stojíš tu živ a zdráv !“
Podíval jsem se na něj skoro zle a zašeptal : “Ještě jednou mi něco takového uděláte
a končím !!“
„Jste svobodný člověk“, odpověděl klidně a vlídně, „můžete jít jakou cestou chcete, ale Vy jste chtěl být s Mistrem, nebo ne??“
„Jste cvok!!“, řekl jsem vztekle a rozhlédl se, jestli je kam jít. Nenalezl jsem však žádný záchytný bod, podle kterého bych se zorientoval. Nechtělo se mi po těch dvou zkušenostech s tímto šílencem pokračovat v cestě, ale velmi nerad jsem došel k závěru, že právě teď mi nic jiného nezbývá. Nakonec jsem se pomalou chůzí šoural za postavou, která se mezitím otočila a počala stoupat do hustě zalesněného svahu. Nechápal jsem to. Jeho slova mi na přednáškách připadala tak čistá, tak svěží, láskyplná, soucitná, upřímná… A on mi provádí takové nepochopitelné a divné věci.
„Kde budeme spát?“, otázal jsem se. Žádná odpověď.
Asi v lese…, napadlo mě. Ale kde má Mistr stan, nebo aspoň vodu, zásoby potravin?? Měl jen malý batůžek. „No, on zajisté ví, kam jdeme“, řekl jsem si a uklidnil se, „ bude tam asi nějaký srub s jídlem a studánkou poblíž.“ Cesta byla převážně do kopce. Začal jsem cítit únavu. Po několika hodinách pochodu, který se odehrál mlčky beze slova, jsem si sedl na zem a řekl: „Tak, tady si odpočinu.“ Mistr se otočil a láskyplně zašeptal: „Dobrou noc“. Pak pokračoval v cestě jako by nic. Tak to už na mě bylo trochu moc. Co si o sobě sakra ten páprda myslí?? Že jsem onuce, se kterou si může dělat co chce? Vztekle jsem zaskřípal zuby, ale vzápětí mi došlo, že pokud ho v nadcházející tmě ztratím, budu tu sám v neznámé končině bez deky, baterky a zapalovače a už ho nikdy nenajdu. Dostal jsem strach a raději jsem se rychle vydal znovu za ním.
S rostoucí únavou můj vztek počal povolovat. Už mi bylo jedno, kde a jak budu spát. Jen ať už tam jsme.Při uvědomění toho jsem se musel pousmát. Jaký je to zvláštní a odlišný den oproti těm, které žiji po celý život.
Vtom se Mistr zastavil a řekl: „Tady si odpočineme.“ Z batohu vyndal dvě deky a ... k mému úžasu v něm již nic dalšího nebylo…, vůbec nic. Ani voda, ani jídlo…nic… Podal mi jednu deku a řekl: „Dobrou noc“. Zachumlal jsem se jak to šlo a počal jsem usínat po vyčerpávající cestě do sladkého spánku. Bylo mi všechno jedno. Hlavně že si mohu odpočinout.
V noci jsem se vzbudil zimou. Snažil jsem se zavrtat víc pod deku, ale lépe už to nešlo. Nemohl jsem zimou spát. Bál jsem se zavrtět, aby mi nebylo ještě chladněji. Vtom Mistr beze slova vstal, přikryl mě svou dekou, sedl si do sedu na kolenou a znehybněl. Pozoroval jsem nechápavě jeho činnost. Začalo mi být příjemně pod dvěmi dekami.
„Ale jemu musí být zima“, pomyslel jsem si. Jakmile jsem však na něj pohlédl, byl jsem si jist, že nemám pravdu.
Na jeho tváři byl mírný, nenucený úsměv. Bylo to zvláštní. Konečně jsem měl teplo, po kterém jsem tolik toužil a přesto jsem nemohl spát. Musel jsem se dívat na toho muže. Opravdu to bude Mistr, napadlo mě, není mu zima, nemá strach, je klidný a vyrovnaný v každé situaci. Proběhlo mi hlavou , kolikrát jsem se na něj dnes rozzlobil a musel jsem se zastydět. Ano, jsem tu správně. Tento Mistr mi řekne, co je věčná a jediná Skutečnost. A pak jsem slastně usnul.


Den druhý - OBDIV

Ráno mě probudilo ptactvo. Otevřel jsem oči a uviděl nad sebou, mezi korunami borovic, které se kolébaly, modrou oblohu zalitou sluncem. Mé včerejší chmury byly ty tam a těšil jsem se na to, co mi poví Mistr o Skutečnosti.
„Dobré ráno“, řekl jsem.
„Dobré ráno“ odpověděl.
Rozhodl jsem se, že mu položím otázku, která mi ležela na srdci, tedy, kam vlastně putujeme. „Mistře, kdy dorazíme tam, kam jdeme“??
„Až řekneme, že tam jsme, ne dřívea ne později, hochu“.
Nerozuměl jsem mu. A proto jsem se zeptal : „ Souvisí to, co jste řekl, nějak se Skutečností?“
Mistr se pousmál. „ Jak by to s ní mohlo nesouviset?? Skutečnost není to, co ty považuješ za skutečnost. Není tomu tak nyní a nebude tomu tak nikdy.“, odpověděl.
„Pak ji tedy nemohu poznat“, řekl jsem vážně.
„Ne, nemůžeš. Ty můžeš pouze poznat, co Skutečnost není. Pak najít důvod, proč tomu tak je a odstranit ho. Pak Skutečnost zazáří sama.“
„Řeknete mi , jaký je ten důvod ??“ , optal jsem se.
„Snad, ale teď se budeme věnovat povinnostem“, odpověděl Mistr.
A vyrazili jsme na další pochod. Bylo horko stejně jako v posledních dnech. A já od chvíle, co jsem včera naskočil do vlaku nepil. Dostával jsem pořádnou žízeň. Ale uspokojovalo mě , že tam, kam dojdeme, zajisté voda je. To už vydržím, jsem přece chlap. Šli jsme půl dne svižnou chůzí, když se náhle Mistr zastavil a řekl : „ Jsme tu “. Rozhlížel jsem se kolem, ale neviděl jsem ani žádný srub ani vodu. Místo kam jsme došli mi připadalo skoro stejné jako místo , kde jsme dnes přenocovali. Měl jsem vyschnuto v krku tak, že jsem nevydržel a povzdychl si nahlas : „Mám velikou žízeň.“
„Já také“ , odpověděl klidně Mistr.
„Co budeme pít? Víte tu o nějaké studánce?“, zeptal jsem se.
„Ne, nevím, nikdy jsem tu nebyl“, odpověděl Mistr.
Opět se ve mně začala bouřit krev. Nemáme co pít a ten člověk dělá , jako že to je jedno. Přece nechce , abychom tu umřeli žízní.
„Mistře, co budeme ale dělat??“ , zeptal jsem se s úzkostí v srdci.
„Nevím“, odpověděl Mistr, „ale nestarej se“.
„Nemám se starat? Vždyť tady jde o život?? Copak to nechápete? Měli bychom se otočit a vyrazit zpět, dokud je šance bez vody dojít někam, kde nějaká je“ , rozčílil jsem se už nahlas.
Nezapomenu asi nikdy na to, co mi Mistr tehdy odvětil.
„Ano, všichni stále umíráme, už od narození. Bojíme se smrti, ale ona stejně přijde. Vše co se zrodilo, umře. Nikdo neví kdy a kde ho to potká. Je jen jediný lék proti tomu. Najít Skutečnost a tak odbourat strach ze smrti, neboť člověk pozná, kdo vlastně je a není pak důvod ke strachu.“
„Ale Mistře, já nechci ještě umřít“, zvolal jsem zoufale. Mistr se pousmál a řekl : „ A myslíš si, že někdy jindy se ti chtít bude?? Už teď mluvíš tak, jako bys umíral, či jako bys byl mrtvý, ale já tu vidím před sebou zdravého mladého člověka, který žije a má žízeň. Už jsem ti odpověděl, nestarej se. Sedni si se mnou a pojď se bavit o tématu, kvůli kterému jsi sem přišel.“
Zakroutil jsem nechápavě hlavou, ale sedl si naproti němu. Když jsem viděl jeho naprostý klid, přesto že byl ve stejné situaci jako já, musel jsem ho znovu obdivovat. Seděl a tvářil se, jako by se nic nedělo, dokonce to vypadalo, že má prima náladu.
Mistr začal učení.
„Říká se, že tak, jako touží umírající žízní po vodě, tak by měl člověk hledající Skutečnost toužit po Pravdě. Dal by za vodu vše, co v životě nabyl, všechno co pro něho mělo cenu, všechno co vydělal, aby ji dostal. Neustále by vodu hledal a prosil by o ni.V hledání by se nezastavil například kvůli tomu, že nemá pohodlí či že se nevyspí. Hledal by ji i na místech, která se mu zdávala odporná a neslušná. Je mu již jedno, co si myslí ostatní. Dokonce by dal všechnu svou čest i chytrost za doušek vody. Jediné, co by mu zbylo, by byla pokora. A v té chvíli, když dostane napít, promáčí upřímnou vděčností kapesník slzami.“
Jeho slova na mě velmi zapůsobila. Nevím, zda to bylo situací, která na mě neodvratně doléhala, tedy trýznivá žízeň či hloubka jeho slov a prostota se kterou je vyslovil. Pokýval jsem hlavou a řekl jsem pomalu : „ Tak tedy zemřeme…?“.
Mistr se pousmál : „ Mrtví nemluví, takže jsi stále živ. Přemýšlel jsi někdy o tom, kdy můžeš prohlásit, že jsi mrtev?? Popřemýšlej nad tím! “, řekl a zmlkl.
Seděli jsme další dvě hodiny mlčky. Zkoušel jsem přemítat o věcech o kterých Mistr hovořil, ale často mi myšlenky sklouzly k mé žízni a k obavám, co bude. Mistr seděl v nehybné kamenné poloze a já přemítal o životě a smrti, jež jsem byl nyní, dle mého názoru, tak blízko. Na Mistrovu otázku jsem však odpovědět nedovedl.
A vtom… co to bylo?? Jako by zahřmělo. Nebo se mi to jen zdá, protože po tom prahnu? Ihned zvednu hlavu k obloze, ale ta je stále modrá a zalitá sluncem. V tomto období neprší často a předpověď počasí déšť téměř vylučovala. Asi se mi to jen zdálo. Pohlédl jsem na Mistra. Ten se usmál a řekl : „ Ano, bude pršet.“ Nato se hluboce poklonil. Ještě stále jsem tomu nemohl uvěřit, bude pršet, napijeme se, my nezemřeme. Oči mi naplnily slzy. „Honem“, řekl jsem , „ připravíme velké listy a do těch nachytáme vodu.“ Ihned jsem to začal provádět.
Obloha ztemněla, jak kdyby mělo pršet jen nad námi a spustil se pořádný slejvák. Trval jen pár minut, ale listy byly plné. Pil jsem plnými doušky a smál jsem se. Ten syčák, já ho tu obdivuji a on určitě celou dobu věděl, že bude pršet. I když nevím, odkud mohl mít tu jistotu. To jsem nechápal. Přeci i kdyby tušil , že bude pršet, mohlo pršet někde jinde. Jak si mohl být jist a tak trpělivě čekat. Můj obdiv k němu rostl s každou hodinou. Ještě nikdy mi voda tak nechutnala. I Mistr se dosyta napil.
A pak šel a k mému naprostému zděšení převrhl všechny ostatní připravené a naplněné listy s vodou.
„Co to děláte?“, vykřikl jsem. „Mohli jsme mít vodu na další den, možná i víc.??“
„Máš snad teď žízeň?, zeptal se mě.
„Ne“, odpověděl jsem.
„Tak co se staráš, co bude zítra. Jak můžeš vědět, jestli se zítra probudíš? A pokud se probudíš a bude se opakovat situace se žízní, cožpak jsme nedostali, vodu, když jsme ji potřebovali? Kde je tvoje víra?“
Sklonil jsem hlavu a řekl jsem : „Mistře, odpovíte mi upřímně na jednu otázku? Věděl jste, že bude pršet???“
Mistr odpověděl : „ Nevěděl ! Ale byl jsem si jist, že ať se stane cokoli, je to právě to, co potřebujeme.“
Otočil se a odcházel. Jeho slova ve mě zněla a já cítil ve svém srdci cosi, co jsem ještě nikdy necítil. Jako bych začínal věřit, že jeho slova jsou pravdivá. Také jsem pozoroval, že můj vztah k Mistrovi se mění. Obdiv a boj začala nahrazovat úcta. Šel jsem připravit z větviček, hlíny a jehličí dvě lůžka, aby se nám v noci pohodlněji spalo. Byla to docela prácička. Strávil jsem touto prací několik hodin.Těšil jsem se, že Mistra překvapím, až se vrátí. Lůžka se mi povedla. Když přišel a uviděl je, pousmál se a řekl : „Děkuji Ti“. Pak vytáhl věci, které nasbíral. Byly to houby, bobule snad i kořínky. Dali jsme se do jídla. Bylo to docela chutné.
„Chtělo by to maso“, podotkl jsem s úsměvem.
„Jooo, pořádnej biftek, co??“, řekl mistr a zachechtal se.
„Už víš jaký je důvod, že skutečnost, kterou považuješ za pravou Skutečnost není nikdy ta pravá??“
„Ne“, odpověděl jsem, „povíte mi to??“.
„Důvod jsi Ty sám !“ , odvětil Mistr.
„Já sám??“, nechápal jsem.
„Zkus mi říci“, pokračoval Mistr,“kdy můžeš prohlásit, žes něco poznal? Odpověď je důležitá, neboť všechno to, cos poznal, tvoří tvé poznání.“
„No“, zamyslel jsem se, „domívám se, že jsem poznal to, co znám.“
„Tedy i to, co ses učil ve škole? Co ti někdo řekl? Cos četl , či vymyslel?“, optal se Mistr.
„Noo, ano“, odpověděl jsem.
„Tak mi řekni, jaké je to vypadnout z letadla, když se ti neotevře padák. Víš přece, co se stane?“
„No jistě, rozplácnu se o zem.“
„No a já se ptám například jaké to je, rozplácávat se o zem?“, smál se Mistr.
„To nevím“, odpověděl jsem, „ to jsem nezažil, ale určitě hrozné a nepříjemné.“
„Ano??“ ,opáčil. „Jak to můžeš vědět, když jsi to nezažil.“
„Aha“, pochopil jsem, „ chcete říci, že co jsem nezažil jsem prostě nepoznal.“
„Přesně tak“, odpověděl Mistr. „Lidé si často myslí že něco poznali, ale neuvědomují si, že poznat něco, mohou pouze zkušeností prožitku. Praxí. Praxe je zkušenost, kterou získáváme a ta mění naše poznání. A co je praxe?? To je každodenní dění, kterého jsme si vědomi a které prožíváme. Takže, když si někdo třeba myslí, že ví jak se cítí ten druhý, vůbec to neví. Jen prožívá v praxi iluzi, že ví jak se cítí ten druhý, nic víc, nic míň. Rozumíš?“
„Moc ne, abych řekl pravdu“, odpověděl jsem.
„Prožívá to, že je přesvědčen , že cítí to, co druhý…toto své přesvědčení a vše co to v něm vyvolává právě v té chvíli prožívá a prociťuje. Prožívá svou iluzi.“
„ Ale co když prožil tutéž situaci někdy jindy a s někým jiným??“, optal jsem se.
„Ani pak ne“,odpověděl Mistr, „podívej, mohla být ta situace ta samá, jako prožívá ten člověk, o kterém si myslí, že ví jak se cítí?“
„Máte pravdu, nemůže být stejná“, řekl jsem zamyšleně, „ bylo to jinde s jinými osobami v jiný čas při jiném počasí a podobně… Ale, co kdyby to byly ty samé osoby na tom samém místě a říkaly stejná slova? Pak to není stejné?“
Mistr pokýval hlavou : „Jak by mohlo??“
„ I kdyby bylo vše ostatní stejné, což je i fyzikálně vyloučeno, protože se vše mění, i tak je tu jeden hlavní důvod !! Jeho poznání založené na zkušenostech nemůže být nikdy stejné jako Tvoje !! A to je ten důvod !! Každý prožívá svůj život.“
Nastala chvíle ticha.
„Chcete říci“, skoro jsem zašeptal, „že mé poznání ovlivňuje způsob, jak vnímám , cítím a vidím věci kolem sebe?“
Mistr neodpověděl, ale zato já cítil, jak hluboká je to pravda. Jak mohu vysvětlit dítěti, že něco pálí. Mohu mu to říci, mohu ho varovat, ale neřeknu mu jaké to je. Ono to pozná, až se jednou spálí. Pak pochopí, co jsem mu chtěl říci Ale přesto jeho prožitek nebude stejný. Má jinak tlustou kůži, kamna mají jinou teplotu…. Ale dokud se nespálilo, neví co je pálit, nebojí se, je svobodné, bude se pohybovat kolem vařících kamen a prožívat přítomnou chvíli s radostí a beze strachu úplně jinak, než dítě, které bude v naprosto stejné situaci, ale které se již předtím alespoň jednou spálilo a tak má … strach.
Mistr soucitně pokýval hlavou, jako by věděl, co mi právě došlo a řekl : „Tak , tak, a tak je to se vším. I se sdělením, co je to Skutečnost. Nikdy Ti to nemohu vysvětlit, i když bych to udělal moc rád. Mohu mluvit hodiny, dny, měsíce, mohu dávat příklady a podobenství, ale jen vlastní prožitek Skutečnosti Ti dá odpověď, kterou hledáš.“
„A teď se upřímně zamysli, co je správné a co špatné, co je hezké a co ošklivé, co je hloupé a co chytré, co je světlo a co je tma, kdo jsi ty a co je svět kolem tebe…….“ Na ta slova povstal a poodešel do ústraní.
Zavrtal jsem se do nově udělaného lůžka a přikryl se dekou. Bylo mi příjemně. Nade mnou svítily hvězdy mezi korunami stromů. Vzpomínal jsem na to, co jsem dnes prožil. Na to jak jsem se bál o svůj život, a jak jsem si tímto způsobem pokazil asi polovinu dne, místo toho, abych s radostí rozjímal o Skutečnosti a hovořil s Mistrem. A přitom, nakonec se nic nedělo, vůbec nic. Ještě teď nad tím kroutím hlavou a můj obdiv k Mistrovi roste. Hlavou mi znějí jeho slova a přesto že některým nerozumím, cítím, že ví, co říká. Na co že se to ptal? Co je hezké a co ošklivé? No ošklivé je to, co se mi nelíbí… a hezké je to, co se mi líbí…
Aha.. ale dnes jsem došel k tomu, že to závisí jen na mém poznání, jak to vidím a jak to vnímám… Takže.. Je to pro každého jiné. Úplně pro každého. Pro pána… To jsou ale věci. Takže nic není hezké a nic není ošklivé.Hezčí je pro mě to, co se mi víc líbí, tedy, čemu dávám na základě svého poznání právě v tu chvíli přednost. Aha!! Začínám to chápat. No jo, ale… když se mi něco přejí, přestane se mi to líbit a to co jsem dlouho neviděl, se mi může zalíbit, až to uvidím.
Bude se mi vůbec něco líbit věčně?? A bude pro mě něco věčně ošklivé?? Musím se zítra ráno optat Mistra. Co tam bylo dál?? Co je správné a co špatné? No, do dneška jsem si myslel, že správné je to, co se normálně považuje za správné a špatné je to, co se normálně považuje za špatné. Ale po dnešním pochopení..., není to stejné jako to, co jsem řešil před chvílí??
Na základě mého poznání mi připadá něco správné. Učiním to a zakusím, co to přinese. A pokud výsledek nebyl podle mého očekávání, změním názor a to co jsem považoval za správné, už za správné nepovažuji. No, to jsem blázen, záleží to zase jen na mě, nic není správné a nic není špatné. Slyšel jsem, že lidé kteří byli souzeni za různé zločiny, prohlašovali s klidem v hlase, že to nepovažovali a nepovažují za špatné…A vlastně.. měli pravdu..ze svého hlediska.. Nemuseli nic předstírat, pro ně to tak bylo. A my je za to odsoudíme. Ale, nechápu to, kdybychom je neodsoudili, kde by pak byla spravedlnost? Safra, co to vlastně je spravedlnost? To za co se dřív spravedlivě upalovalo, za to se dnes spravedlivě udělují nejvyšší doktoráty.
No teda, jestli je to tak se vším… a tuším, že ano.. měl jsem dodneška opravdu pěkně uzavřený pohled na život a na svět. Ale už dost, zítra se zeptám. A začal jsem usínat.


Den třetí - Úcta
Ráno jsem se vzbudil dříve. Nebylo to zimou, ale jakmile jsem otevřel oči, létaly mou myslí otázky a odpovědi, ke kterým jsem včera před spánkem došel. Připadalo mi, že jsem celý život posuzoval a někdy také odsuzoval věci a lidi, a přitom měli jen jiný názor, či vypadali jinak, než jsem si představoval. Prostě dva lidé nemohou mít stejné poznání. Vždy je různé, pokud je dáno tím, co jsme prožili. Pak lidé nemohou vidět dvě věci úplně stejně. Každý má jiný pohled. Jiný, ne lepší!! Vzpomněl jsem si na teorii relativity, kterou jsem ve škole miloval a usmál se.. no, jo, ono to platí ve všem... i v tomhle. Pak mají ale dva lidé stejnou pravdu. Nikdo nemá větší . Žádný názor není lepší, než ten druhý.. A přitom se spolu kvůli tomu hádají, nenávidí a třeba spolu i bojují. A věc, kvůli které se mají dva rádi, může být věcí, kvůli které se časem rozejdou.
Takto o překot mi letěly myšlenky hlavou a já si uvědomoval, že Skutečnost, kterou vidí a popisuje člověk jedním způsobem je stejně pravdivá jako skutečnost, kterou vidí a popisuje druhý člověk způsobem jiným. Nechápu to, jsou obě jiné, to je jasné. Ale jsou obě pravdivé, či obě nepravdivé? Existuje nějaká skutečnost, která je jediná pravdivá?? Musím se zeptat, jen co se Mistr probudí. Převaloval jsem se, ale myšlenky a vzrušení, které jsem při nich prožíval bylo tak silné, že jsem nedokázal usnout.
Konečně Mistr vstal.
„Pokojné ráno“, řekl.
„Dobré ráno“, odpověděl jsem.
„Mistře, mohu se Vás na něco zeptat?“
„Můžeš, jen co splníš svou povinnost.“, odpověděl.
„Jakou povinnost?“ , nebylo mi jasné…
„Kterou ti uložím“ , odpověděl Mistr.
„Viděl jsi někdy znak Jin - Jang?“
„Ano“ , přisvědčil jsem. „Mám ho mimochodem namalován na přívěsku ke klíčím.“
„Výborně...“ , zvolal , „a víš, co to znamená?“
„No, myslím, že vím“ , odvětil jsem.
„Aha, ty myslíš…“, usmál se mistr , „a už jsi ho někdy vytvořil?“
„Ne“ , odpověděl jsem.
„Tak jak bys mohl vědět, co skrývá?“, pozvedl Mistr významně obočí.„Ale já tě ho nechám vytvořit. A budeš ho tvořit tak dlouho, dokud nebude dokonalý. Začneš hned dnes. Podle tvého výkonu posoudím, jestli tě mohu učit.“
„ Nalámej si třista přibližně centimetrových větviček a znak co nejvěrohodněji vytvoř tak, aby žádná větvička nezbyla...“ S těmi to slovy odešel pryč.
Nechápal jsem, k čemu mu to bude. Asi mě zkouší, jak jsem zručný, pomyslel jsem si a začal lámat větvičky. Přemýšlel jsem při tom, jak znak co nejvěrohodněji složit. Napadlo mě, že do hlíny znak nejprve co nejlépe překreslím a pak ho začnu po vyznačených čarách skládat. Až to bude hotovo, prostě část , která má být bílá, vysypu jehličím a odliším ji tak barevně od té černé, kterou představuje zem. Nakreslil jsem na zem znak. Moc se mi nepovedl. Poopravoval jsem ho, až mi připadalo že je celkem věrný. Pak jsem podél čar začal pokládat větvičky. Pochopitelně, že nebyly stejné. Tvořily se zuby, nicméně po dlouhé chvíli urovnávání to začalo vypadat jako znak.
Ale, když jsem dodělal obrysy, zjistil jsem, že mi mnoho větviček zbylo. Safra, pomyslel jsem si. Budu muset znak zvětšit. Ale to ho musím i překreslit. Do háje, jak mám vědět, jak velký má být znak, aby se mi na něj nalámané větvičky všechny vešly. Zapojil jsem do toho matematiku a zkoušel alespoň přibližně spočítat, jak velké má být kolo, abych zvládl zadaný úkol. Zkusil jsem namalovat na zem nový kruh, ale jak byl větší, bylo obtížné ho namalovat hezky. Dlouho mi trvalo, než jsem byl jakž takž spokojen. Tak, pomyslel jsem si, takhle by to mělo stačit, stejně je to k ničemu. A začal jsem kruh obkládat větvičkami. Práce se mi docela dařila a já konečně začal cítit, že se blížím ke konci. Větvičky mi sice nevycházeli přesně, ale byl jsem rozhodnut zbytek doplnit a obraz tak ještě malinko zvětšit, prostě je někam natlačím. Dlouho jsem rovnal. Myslím, že jsem si s tím hrál dohromady dvě hodiny. Konečně znak vypadal velmi dobře. Ještě jsem ho jemně vysypal jehličím... A byl jsem hotov. Dalo mi to hodně práce, pomyslel jsem si...ale myslím, že jsem v úkole obstál. Povedlo se mi to. Rozhlížel jsem se, zda se objeví Mistr, nebo zda ho mám jít hledat. Nikde jsem ho neviděl a tak jsem za ním vyrazil. Seděl nedaleko u stromu, pohodlně a nehybně ponořen do meditace.
„Mistře", zvolal jsem, „promiňte mi že vás ruším, ale úkol jsem splnil.“
Mistr se podíval na můj nadšený obličej, který zajisté vyjadřoval, jak jsem spokojen, že se mi práce vydařila. Vstal a následoval mě k našemu místečku.
Stál jsem pyšně u znaku a těšil se. Připadalo mi, že se Mistr na znak ani pořádně nepodíval, spíš jako by se díval na mě. Pak prohlásil tvrdě : „To není ono! Znovu!.“
A během chůze, kdy mě míjel, přejel znak několikrát podrážkou u boty tak důkladně, že byl celý zničen.
Objevil se ve mě vztek! Měl jsem chuť na něj zavolat a říci mu, že mám té otročiny po krk. Ale obával jsem se, aby mi neřekl, že se vrátíme domů a že mi už nic nového neprozradí.
Zatnul jsem zuby a pustil se znovu do práce. Obrázek mi šel vytvořit podstatně rychleji. Znal jsem už některé záludnosti, které jsem řešil při prvním sestavování a tak mi šla práce mnohem lépe od ruky. Konečně jsem byl znovu hotov. Sedl jsem si a odpočíval. Díval jsem se na obrázek a nechtělo se mi jít za Mistrem. Co když to zase nebude ono. A tak jsem u obrázku seděl a každý detail, který se zdál, že je možno vylepšit, jsem opravoval. Najedou jsem za sebou uslyšel kroky. Za mnou stál Mistr a díval se na mě a na moje dílo.
„ Zlepšil jsi se“ , řekl, „ale stále to není ono.“
„Není ?“ , zeptal jsem se ukřivděně. „Ale lépe už to nejde. Řekněte mi, co je na tom špatně?“
Mistr se sehnul a prohrábl znak svou rukou , kde z prstů vytvořil hrabičky. Celý znak tak narušil. Povstal a řekl. Teď je to ono. Jasný?? Budu tě dnes učit a zítra to zkusíš znovu.“
Nechápal jsem. Teď když to rozbil je to ono a předtím, když byl znak velmi pěkný to ono nebylo??
„Ten člověk je opravdu mentálně vyšinutý. Asi není normální a léčí si na mě své komplexy.“, pomyslel jsem si.
Nicméně jsem byl rád, že se mohu konečně Mistra zeptat na to, co jsem chtěl už ráno.
„Mohu Vám už položit svou otázku??“ , zeptal jsem se.
Žádná odpověď a tak jsem pokračoval.
„Je nějaká Skutečnost, která není závislá na našem subjektivním poznání?“
„Ó, ano“, řekl Mistr, „zajisté je“. „ Ale měl by ses spíše ptát, kdo je schopen ji popsat??“
„Co tím myslíte ?“, nechápal jsem.
„To máš tak“, počal Mistr učení, „jako když si představíš bazén plný vody.“
„Do toho bazénu naházíš předměty. Třeba stůl, židli a kamna. A v každém předmětu bude díra, aby voda mohla předmět celý naplnit. Rozumíš mi zatím? Předměty stojí na dně bazénu v nějaké vzdálenosti od sebe a jsou naplněny vodou.“
„Rozumím“, odpověděl jsem.
„Výborně“ , řekl Mistr, „a teď si představ,že ta voda je vědomí, které má své přirozené vlastnosti - například vnímat, být si vědomo sama sebe a také všeho, co je. Co myslíš? Jsou předměty ve vodě bazénu?“
„No…ano“, zamyslel jsem se, „všude kolem nich je voda, tedy jsou.“
„Dobře, pak můžeme říci, že voda v bazénu je si vědoma přesně všech předmětů, které v ní jsou včetně jejich polohy. Je si vědoma sama sebe a tedy i toho, co je v ní.“ Řekl a podíval se na mě.
„No, samozžřejmě“, prohlásil jsem nevěda, kam Mistr míří.
„A teď mi pověz, je také voda v těch předmětech?“
„Pokud vím, řekli jsme že ano“, odpověděl jsem.
„A je to tatáž voda se stejnými vlastnostmi, jako je ta kolem?“, otázal se.
„Určitě“, řekl jsem.
„Výborně“, pravil, „ pak mi řekni, skrze co bude vnímat voda, která je uzavřená ve tvaru? Která je v předmětu a je tímto předmětem ohraničená??“
„Já nevím…, skrze ten předmět?“, otázal jsem se.
„Přesně tak. Důvodem je, že voda která představuje vědomí vytvořila v předmětu vědomí předmětu. Ztotožnila se s ním. Takže tu teď máme dvě vědomí. Vědomí absolutní, které představuje voda v bazénu ve které jsou všechny předměty, tvary - tedy vědomí celého bazénu. A pak vědomí relativní, což je vědomí jednotlivých předmětů způsobené vodou, která je vyplnila a tak se ztotožnila s určitým tvarem.“
„A teď mi pověz, může říci absolutní vědomí bazénu, jaké jsou předměty, zda jsou vlevo či vpravo a jak vypadají ??“
Tak, to byla velmi těžká otázka. Nastalo ticho a já přemýšlel nad odpovědí. Na to, abych mohl popsat nějaký předmět, musím ho s něčím porovnat, to je základ, který se učí již ve fyzice, ale podle mne voda bazénu nemá předměty s čím porovnat , není k čemu je vztáhnout.
Aha... proto je také absolutní…
Rozhodl jsem se k odpovědi: „Podle mého názoru ne.“
„A jak je to s vědomím předmětů, které se s nimi ztotožnilo a vnímá skrze ně??“ , naléhal Mistr.
„No, tam samozřejmě vlevo a vpravo existuje, a také blíž a dál a také nahoře a dole a…..“, zmlkl jsem. Ach Božíčku, to je to relativní, nad čím jsem uvažoval včera i dnes a co jsem pochopil. Relativní vztahuje k sobě podle svého poznání a pohledu.
Mistr jen pokyvoval mírně hlavou : „Ano… všechny předměty jsou ve vodě a ve všech předmětech je voda. Voda je pořád ta samá voda, přesto že na chvilku se ztotožnila s tvarem předmětu a tak skrze něj vnímá, jedná a uvažuje.“
Co to?? Opáčil jsem... Řekl jste uvažuje?
„Příteli“ , odvětil Mistr, „ představ si že do vody můžeš hodit cokoli, třeba tvé tělo, mé tělo, stromy, kameny, trávu..., prostě všechno. Je to velký bazén, vejde se do něj celý svět.“
Neodpověděl jsem, začalo mi svítat, co mi tím chce naznačit.
Mistr pokračoval: „Je li pro jeden předmět jiný předmět jinde -tedy vzdálený, musí k němu nejprve dorazit, aby byl tam ,kde ten druhý. Bude to trvat nějakou dobu. Ale pro vodu v bazénu, pro absolutní vědomí nic takového není. Už tam je, nepotřebuje se někam dostávat... Prostě… tam … JE. Všude už je a vše je v ní již teď . Voda v bazénu je si vědoma sama sebe a tedy je to vědomí celého bazénu v každém okamžiku.
Naproti tomu jakákoli změna v bazénu je vnímána relativním vědomím předmětu a z jeho hlediska může být zaznamenána až s určitým zpožděním. Například, než dorazí světlo či zvuk. A tak pro tento předmět vzniká kauzalita, prostor a čas.“
Snažil jsem se představovat , co říká. Připadalo mi to logické, zapadalo to do sebe s takovou přesností jako hodinky. Pokyvoval jsem v úctě hlavou.
A mistr povídá : „ No a teď konečně k tomu, proč jsme tento příklad uvedli.“
„Voda v bazénu, tedy absolutní vědomí je si stále vědomá Sebe, je všude a ve všem. Ona je těmi předměty! A předměty jsou jí. Na jakoukoli změnu polohy či tvaru jakéhokoli předmětu můžeme pohlížet, jako na změnu její… jako na změnu „Bazénu“.
Kdežto voda , která se ztotožnila s předměty, vidí věci relativně…v předmětu těla očima člověka, v těle zvířete očima zvířete, v těle květiny očima květiny nebo spíš cítěním květiny, v kameni cítěním kamene…, prostě vše vnímá a cítí podle toho, s jakým předmětem a tvarem se ztotožnila a vnímá tak svět kolem sebe. Je to její relativní pohled, takový který všichni dobře známe, neboť ho denně používáme.
Absolutní vědomí je vědomí „bazénu“ , tedy sebe sama. Je to vědomí všeho, bez porovnávání a posuzování toho, co se děje. Je to Pozornost. Ví že existuje a není závislá na tvaru předmětů ani jejich poloze. Stále jen JE. Existuje. Je to On. To je „bytí“, o kterém se často hovoří v posvátných textech. Neboť i když se nějaký tvar, se kterým je ztotožněná voda jako relativní vědomí, mění a nakonec pro jiné předměty zdánlivě zmizí, tedy jak my lidé říkáme - rozpadne se či umře, voda ve které se to děje i která v něm byla je tu stále. Její existence není závislá na tvaru a na dění.
Kdežto v rámci iluze to, co jsme nazvali „relativní části“ pozoruje něco, co nazýváme pozorované a musí tu být i činnost pozorování. Tato trojice „vznikne“ z jednoty vlivem iluze relativního vědomí. Už vidíš rozdíl?“
Pokyvoval jsem hlavou. „Ach mistře, začínám to chápat“ , řekl jsem zadumaně, „ takže to je ta pravá Skutečnost.“
„ Je to absolutní vědomí sebe.“
„Ne“ , řekl Mistr, „To není, je to jen druhá strana téže mince. Jak můžeme znát či být celou mincí, známe li jen jednu stranu?? Až poznáš tu druhou stranu, kterou jsi nazval absolutním vědomím, budeš mít blíž k tomu být celou mincí nebo také v našem přirovnání celým „bazénem“. Je zřejmé že bazén je jen jeden. Nad tím přemýšlej. A už dost!“
„Bylo řečeno vše, co mělo být“ , řekl a utichl.
Seděl tam se svou neochvějnou vírou a já začínal cítit nezměrnou úctu k tomu člověku. Slova která říkal byla tak prostá a přesto mě tak hřála u srdce… A to i přesto, že jsem některým nerozuměl. Přemítal jsem o našem hovoru znovu a znovu od začátku do konce a od konce do začátku.
Představit si, co řekl, jsem si dovedl, ale… že bych to chápal vnitřně a věděl co je Skutečnost, to ani náhodou. Dával jsem si jeden příklad za druhým a ujasňoval si, co je voda v bazénu a co je voda v předmětech. Co je to čas, co je absolutní a relativní, co je život a co je smrt. Přesto, že si dokážu představit všechno, co Mistr řekl a připadá mi to jasné a logické, stejně vůbec nevím, jak to souvisí se mnou, s mým životem a s věčnou Skutečností. Dumal jsem na svém lůžku tak dlouho, až jsem sladce usnul. Když jsem procitl, první co jsem si uvědomil, byla opět velká žízeň. Bodejť, je to opět celý den, co jsem nepil a v tom vedru je to pěkně vyčerpávající.
No, teď to ještě jde, ale jestli dnes nezaprší, co budeme pít? Panebože, opět se mě zmocnil strach, ale bylo to jiné , než včera. „Neboj se“, radil jsem sám sobě, „včera si se strachy vyděsil skoro k smrti a nakonec pršelo a napil ses dosyta.“
„Ale co když dnes nezaprší?“, tlačila se mi nezadržitelně myšlenka do mysli. „Zaprší. Podívej se na Mistra, jak se nestará. Snad to je schopen zařídit on, to nevím, ale prosím…jen ať zaprší, ať se můžeme zase zhluboka napít.“
Trochu jsem se uklidnil a další hodinu setrval v klidu, ale hřmění nepřicházelo a moje žízeň rostla. Mistr seděl nehybně se svým spokojeným výrazem jako sloup. A já i přesto cítil, že začínám mít opět strach. Jediné co mi dodávalo sílu byla úcta k Mistrovi a jeho klid, který z něho vyzařoval přesto, že pravděpodobně trpěl žízní stejně jako já. Včera byl také tak klidný. Nebyl by, kdyby nevěděl, že přijde déšť. To mě znovu trochu uklidnilo a tiše jsem očekával, kdy se stejně jako včera ozve zahřmění. Ale nedělo se stále nic ani po další hodině čekání a já cítil jak nemám pořádně co polykat.V mé mysli bojovaly dvě strany. Jedna, která se bála a bouřila a druhá, která přesvědčovala, abych věřil, že to dopadne dobře jako včera, že není čeho se bát. Vítězila však ta se strachem. Déle jsem v klidu nevydržel a řekl jsem:
„Co jestli dnes nezaprší?“
„Kdo ti řekl, že bude pršet?“, zeptal se udiveně.
„No, nikdo, ale včera jsme byli také v takové situaci, Vy jste byl stále takový klidný a nakonec zapršelo. Tak si říkám, že když jste takový klidný i dnes - snad víte, že zaprší znovu.“
„Ale já ti řekl, že jsem nevěděl, zda bude pršet,“, zakroutil hlavou nechápavě Mistr.
Tak tím mě uklidnil. Teda spíš dorazil. Jestli to byla včera náhoda , tak to je dneska stejné, ale už zapršet nemusí.
Pojednou zcela nečekaně Mistr povstal a řekl : „ No je čas jít nasbírat věci na večeři. Já přinesu houby a bobule a ty sežeň maso.“
„Cože?,“ opáčil jsem.
„No, říkals přeci včera při večeři, že by to chtělo maso. Sežeň ho, jsme v lese. Tím, že tu sedíš zvíře nechytíš. Abys ulovil, musíš lovit. Běž!! Bez masa se nevracej !“
„Jak můžete v takové situaci myslet na jídlo?“, zeptal jsem se už vyděšeně.
Ale odpovědi se mi nedostalo, viděl jsem jen jeho klidnou pomalou kolébavou chůzi A to jak mi mizí v lese.
Nechtěl jsem věřit, že to myslí vážně. Jak mám sehnat maso bez jakýchkoli nástrojů? Nikdy jsem nic podobného nedělal. A hlavně, žízní jsem skoro na pokraji sil a nemám myšlenky ani na maso ani na lov.
Sebral jsem se ze země a odcházel do lesa.Neměl jsem být takový hlupák a jezdit s tím šílencem tam, kde to neznám. Do očí mi vyhrkly slzy - jakou já mám žízeň… Stopy zvěře jsem hledat neuměl a taky jsem žádné neviděl a tak jsem spíš kráčel pomalou chůzí a rozhlížel se kolem sebe. Najednou jsem uviděl, jak se za stromem cosi pohnulo. Přikrčil jsem se a pomalu se tam šinul . Byl to nějaký zajíc či co. Vida pomyslel jsem si, maso…, ale jak ho chytit? Nic mě nenapadalo jen, zkusit ho sledovat do jeho pelíšku, kde bych ho pak mohl lapit třeba do bundy či něco podobného.Tím bych Mistra odrovnal – přinést mu maso, jak chtěl. Udělal bych jemu i sobě radost. Zajíc poposkočil a vesele odhopsal asi dvacet metrů a tam zůstal sedět. Velmi opatrně jsem se tedy posunul přibližně o stejnou vzdálenost. A zajíc opět poposkočil dál. Takto jsme se šinuli možná půl hodiny, musel jsem si pamatovat zároveň kudy zpět a přiznám se, že později jsem si uvědomil, že jsem v tu chvíli napětím na žízeň skoro zapomněl. Pak se ale stalo něco nepříjemného. Zajíc udělal více rychlých a dlouhých skoků a zmizel mi za křovím, takže jsem ho vůbec neviděl. Vůbec v těchto místech byl les více zarostlý. Došel jsem potichu ke křoví a pokusil se jím prodrat. Bohužel větvičky praskaly a já vzdal naději, že bych zajíce znovu našel. A pak, když jsem se prodral skrz, věřte nebo nevěřte, nemohl jsem uvěřit svým očím. Zajíc tu sice nebyl, ale zato se přímo přede mnou rozprostírala nefalšovaná lesní studánka. Stál jsem na místě a nevěřil svým očím, které se mi plnily slzami radosti z vody i z té krásy, kterou jsem viděl. Padl jsem na kolena do mechu a namočil ve studánce ruce. Pak potopil ústa a pil a pil a pil, dokud jsem se zcela nenaplnil.
Panečku, tak tady je studánka a my nemáme co pít. Najednou mě napadlo, že ten starý blázen o tomhle místě věděl a v případě opravdové nouze by nás sem dovedl. Skoro mi to připadalo pravděpodobné. Ale prožíval jsem neskutečné štěstí protože náš problém vody byl tímto definitivně na další zbytek dnů vyřešen. Smál jsem se a brečel zároveň. Děkoval zajíčkovi, že mě sem přivedl. Pak jsem vstal a pospíchal zpět za Mistrem, ovšem, tak, abych si byl jist, kudy zpět ke studánce jít. Dorazil jsem na naše stanoviště, kde seděl a vypadal malinko sklesle. Pohlédl na mě a řekl…: „Mám žízeň a pořádnou“.
Vzápětí se na mě obořil : „Kde máš maso?? Říkal jsem ti, aby ses bez něj nevracel.“
„Mistře, při lovu zajíce jsem našel studánku s vodou“, řekl jsem a pozoroval jeho reakci, podle které by se mohlo dát vyčíst, jestli o tom ví či ne.
„Opravdu?“ , řekl Mistr. A pak udělal něco na co snad nikdy nezapomenu.
Uklonil se hlavou až k zemi, dotýkal se jí a hrabal v ní čelem a při tom říkal:“Děkuji Ti Pane, za tvou dokonalost, za to, že dostáváme v každém okamžiku to, co potřebujeme a to co potřebujeme, že dostáváme.“
Pak vstal a řekl: „Pojďme příteli, doveď mě tam i já se chci napít.“
Jeho slova ve mně zněla a jediné co mi bylo v tu chvíli jasné bylo…ten člověk je „obyčejný člověk“, nevěděl, že bude pršet a nevěděl, že je tu studánka. Byl v ohrožení života stejně jako já a trpěl stejně jako já. A přesto jeho postoj byl jiný.
Když jsme dorazily ke studánce, měl Mistr stejnou radost, jako já , cákal se ve vodě , halekal a jásal. Radoval se a pil. Byl to nádherný okamžik plný radosti, který neumím popsat a já byl moc rád, že jsem tu studánku našel já a že jsem sobě i jemu udělal takovou radost.
Ještě nikdy předtím jsme se spolu tolik nevyřádili a nezasmáli... byli jsme - jako malé děti.
Když jsme šli cestou zpět, nedalo mi to a položil jsem otázku ohledně jeho chování.
„Povězte mi, vy jste neměl strach z toho, co bude, když nebudeme mít vodu?“
„Strach?? Myslíš ze smrti?? Ne... to jsem neměl. Ale ani se mě neptej jakou jsem už měl žízeň.“
„Ale proč jsme si tedy nevzali vodu s sebou, nebo proč jsme nešli jinam?“
Odpověděl naprosto nepochopitelně : „Proč, když je tady voda?“
„Ale to jste přeci nevěděl.“, kroutil jsem hlavou.
Mistr se na mě soucitně podíval : „ Ještě stále nerozumíš?? „Věci se nedějí náhodně. A člověk dostává stále právě to , co potřebuje. Řekni mi, chutnala ti někdy voda tak jako dnes? Kdys zažil tak velkou radost? Raduješ se takto pokaždé, když piješ? Když jsi doma a piješ?“
„Dnes už tušíš, že prožitky jsou tvoje zkušenost které tvoří tvé poznání, nabyl bys této zkušenosti, kdybys měl od začátku dostatek vody?“
„To je pravda“ , odpověděl jsem, „ neprožil….“ „Tedy jste to udělal schválně?? Ale riskoval jste tím naše životy! Co kdyby tu voda nebyla?“
„Ach příteli“ , odpověděl klidně, „až nalezneš, co je to život, budeš vědět, že jsem nic neriskoval.“
„A mimochodem… smrt… není konec života, ale ukončení zrození. Pamatuj si to.
Někdy je cennější zkušenost a s ní spojené poznání, než to, zda u toho přijde smrt. Můj učitel říkával, když potkáš smrt, usměj se na ni a nesnaž se s ní bojovat - nikdy nemůžeš zvítězit.“
Usedli jsme, začalo se stmívat, pojedli jsme a já cítil, že poprvé, co jsme tady mi nic nechybí, že jsem dokonale šťastný. Je tu dostatek vody a jídla a jsem tu s báječným člověkem - s Mistrem. Do mého srdce se začala protlačovat nezadržitelným způsobem víra. Víra, že i když nevím, jak se věci mají, je tu nějaká dokonalá poslední Skutečnost a že je stále všechno v pořádku. Jak jinak bych mohl náhodou najít studánku právě ve chvíli, kdy jsme potřebovali vodu. Včera jsme nikam nešli, studánka sem nemohla přijít, tak začalo pršet…
Anebo jsme nešli nic hledat, protože mělo pršet?? Otázky se mi honily hlavou a já se těšil na večerní povídání s Mistrem.
„Víte Mistře, váš příklad s „bazénem“, je sice jasný a ukazuje, co je to transcendentálnost , tedy relativní a absolutní v jednom, ale vůbec mi to jinak nepomohlo. Sice snad chápu vaše slova, ale dnes jsem měl strach stejný jako včera. Nevím jak mám použít Vaši poučku s „bazénem“ pro svůj život.“
Mistr se pousmál a řekl : „Dobrá dám ti jiný příklad.“
„ Není jiný, jen tak vypadá. Poslouchej.“
„Pokus se představit situaci, o které ti povyprávím a snaž se přemýšlet a uvažovat tak, jak jsi zvyklý. Obyčejně.“
„Díky pokroku v oblasti počítačů dokáží lidé sestrojit hru, kde bude možné děj na obrazovce řídit ne klávesami, ale pouhými myšlenkami člověka. Sedíš u obrazovky a spustil jsi hru. Každá tvá myšlenka se na obrazovce vyobrazí a zvuk se ti objeví ve sluchátkách. Vytvoříš si na obrazovce prostředí přesně takové, jaké chceš. Třeba vytvoříš zemi a zaliješ jí vodami. Zvrásníš ji tam, kde chceš mít hory, prostě ji vytvaruješ tak , jak se ti to líbí a jak to potřebuješ. Potáhneš ji trávou, stromy atd. Dáš na zem živé tvory a do vody též. A nakonec stvoříš postavičky. Řekněme, že jsi schopen vnímat vše, co se děje. Připravil sis podklad pro hru.
Řekněme, že si jednu postavičku zvolíš a dáš jí přednost. Začneš vytvářet děj tak, aby se postavička mohla projevit, v podstatě jsi se s ní ztotožnil , má tvoje zvyky i sklony a uvažuje jako ty. Pak třeba vytvoříš krásnou ženu, kterou bys chtěl, aby tě milovala. Tato žena bude milovat statečnost. Takže připravíš děj obrazovky jako třeba únos zvrhlíky, kteří tuto ženu unesou a chtějí ji zneuctít . Vtom se objeví tvoje postavička a zvrhlíky přemůže. Dívku zachrání a ta se na tebe podívá zamilovanýma očima.“
„Tímto způsobem hra funguje, doufám, že mi rozumíš.“
„Zatím ano“ , pronesl jsem zasněně a snažil se představovat, co říká.
„Zalíbí se Ti určitá postavička a ty ji budeš řídit. Jako člověk máš nějaké vlastnosti a sklony. Podle toho budeš samozřejmě postavičku řídit a hrát hru – vytvářet děj a zakoušet jej . Přesně tak, jak chceš a jak se ti to líbí. Nejsi ničím omezen, nemáš mít z čeho strach – je to jen HRA. Nemáš žádné obavy, zda se ti něco povede, vždyť se děje to, co chceš ty.
Hra a postavička se řídí tebou a ty znáš přesně pravidla, jsou to pravidla, která určuješ.
Je normální, že při sledování děje, například v televizi či v kině nás děj do sebe vtáhne. V tu chvíli prožíváme pocity s herci. Jsme napnutí, máme strach, rozpláčeme se dojetím a podobně. Teprve, když film skončí, ať už podle našich představ dobře nebo špatně, řekneme si – to byl jen film a žijeme dál.
Představ si, že hra je zajímavá, pěkně udělaná, věrná.
A děj tě vcucne. Prostě jsi se do hry zabral. Až budeš chtít, hru necháš, obrazovku vypneš. Ale co když se ti to bude líbit a hru nebudeš chtít ukončit. Prožíváš děj zároveň s postavičkou na obrazovce. Řekněme, že se ti hra zalíbí natolik a budeš ji hrát tak dlouho, až s postavičkou splyneš. Tedy zapomeneš na to kdo a co jsi a myslíš si, že jsi postavičkou. Hra má nějaká pravidla a ty už nejsi svobodnou myslí, která řídí postavičku zároveň s celou hrou , ale myslí ztotožněnou s touto postavičkou.
Vnímáš děj jako tato postavička, a zapomínáš na rozměr venku, zapomínáš, kdo skutečně jsi a hraješ dál. Už nevíš, že se můžeš zastavit, přestat hrát, vypnout obrazovku. Vzniká nevědomost sebe ve skutečnosti, jako toho hlavního a absolutního. Místo toho přichází iluze, že jsi postavičkou ve světě. Mysl je ale stále tvá, má stále stejné schopnosti, vše je stejné jako na počátku, ale vnímá a přemýšlí na úrovni děje a postavičky v televizní „HŘE“. Už nejsi tím, co všechno řídí, protože jsi na to zapomněl. A to přesto, že jsi to stále Ty.
Jenže po ztotožnění s postavičkou jsi tu ty - postavička a svět kolem tebe. Podléháš pravidlům hry, ale už je neznáš.
A tak se všemi vlastnostmi mysli žiješ jako postavička. Věci kolem pojmenuješ a začneš zjišťovat, že se kolem tebe všechno mění, že něco bylo a už není. Tvé relativní poznání se začne měnit. Podíváš se do zrcadla či do vody a zjistíš - tak tohle jsme já…, uvědomíš si svůj tvar a ztotožníš se s ním.
A protože neznáš pravidla, kterým dění podléhá, začneš se o sebe bát. Co když taky jednou nebudeš a umřeš jako věci kolem. Prostě nechceš, aby postavička, kterou ovládáš a se kterou jsi se ztotožnil, umřela. Vždyť podle tebe jsi to ty ! Ale ve hře k tomu díky tvému strachu o sebe jednou dojde a postavička, kterou jsi řídil už není. V tu chvíli jsi zase svobodný , ale tvá mysl ulpěla na postavičce, domnívá se, že je myslí postavičky a ty si nevzpomínáš, že jsi venku před obrazovkou zabrán a zasněn do děje a že se stačí probudit.
Ne!! Hledáš tělo, ve kterém bys mohl pokračovat ve hře dál. Abys uspokojil svoje touhy, vášně a strachy.
Pochopitelně, že protože to tělo hledáš ty, který hru řídí i když si toho nejsi vědom, toto přání se ti jako i každé jiné splní. Již vůbec nevíš, že jsi člověk před televizí, který je zabrán do hry.
Získáš novou postavičku a život jde dál, tvoje zkušenosti, poznání sklony a návyky se neustále mění. Víš, čeho už se bát nemusíš, co ti prospívá, co se ti líbí, co máš rád a to vyhledáváš. Naproti tomu se snažíš vyhýbat věcem, které ti vadí, které se ti nelíbí a které ohrožují tvůj život, ze kterých máš strach a podobně..
To podstatné, co se stalo je, že považuješ dění kolem sebe i sebe v postavičce za skutečné a opravdové. Sám sis tuto hru naprogramoval a když jsi ji začal hrát, věděl jsi, že můžeš libovolně řídit postavičku a děj, tedy i libovolně měnit pravidla. Ale teď už to nevíš.
Postavičku řídíš stále, celou hru hraješ stále ty, jako bys promítal film…, ale vnímáš a víš o tom již jen jako postavička. Oddělil jsi se od dění. Je to stále tvá mysl a tvé přání co se má dít, ale nepamatuješ si to.
A tak se trápíš, upínáš se k postavičce a ke všemu, co máš v tomto těle rád. Vyhledáváš věci, které se ti líbí, které tě ochrání před tím, co se ti nelíbí a co tě podle tebe ohrožuje. Vybíráš si. Máš skutečný strach ze smrti, prožíváš skutečně lásku i nenávist k někomu, vše jako v běžném životě.Tvé prožitky jsou stále ve tvé mysli. A přitom, představ si, stačí se probudit, rozpomenout na sebe a všechny chmury a strachy pominou…jsi zase venku z televizní hry. Rozpomeneš se na pravidla, na to kdo jsi a co tu děláš. A taky na to že není čeho se bát. Že se ti nemohlo opravdu nic stát - nikdy, protože to byla jen tvá HRA. A taky, že se děje jen to, co chceš ty.“
„ Hochu“ , povídá Mistr, „ toto je jen příklad, je to podobenství, stejně jako příklad s „bazénem“. Hledej sám v sobě a nalezneš.“


Mistr domluvil a já seděl bez hnutí v tichém zadumání. Při jeho slovech jsem se do děje, který vyprávěl tak vžil, že jsem cítil, jak snadné je zapomenout při hře na sebe. A tak vlastně snadno propadnout utrpení, které je způsobeno tím, že zapomenu na to, kdo jsem. Na to, že je to vlastně jen hra. Přemýšlel jsem, jak to souvisí se Skutečností a s mým životem. Po nějaké chvíli jsem Mistra oslovil : „Chcete naznačit, že život člověka se dá přirovnat k životě postavičky právě ve stavu, kdy podlehla iluzi? Že je postavičkou a zapomněla tak sama na sebe?“
„Nejen to“, odpověděl tiše, „vezmi v potaz všechny důsledky, které z příkladu jasně vyzařují.“
„Vše co se děje je něco, co vytváří ten jeden. Nikdo jiný není. Jsi to Ty, kdo to vytváří, je všemohoucí, dokonale svobodný, dokonale soucitný a dokonale moudrý a to stále.
Vždy tomu tak bylo, je tomu tak a vždy tomu tak bude.“
„Počkejte, jak jste to myslel, že jsem to já? Když tak by to musel být všemohoucí Bůh, ne?“
„Vždyť to říkám“, odpověděl Mistr.
„Ne, Vy jste řekl , že jsem to já !!“, bránil jsem svou pravdu, protože jsem nedovedl přijmout, že bych mohl být tvůrcem všeho dění.
„To je totéž. Jednou dojdeš k tomu, že na slovech nezáleží, ty Skutečnost nemohou nijak narušit..“
„No tohle“, řekl jsem, „ počkejte, to je na mě moc.“ „Protože pokud tvrdíte, že já jsem ten , kdo to všechno vytváří jako hráč při vysvětlené HŘE, pak všechno co se stane určuji já.“
„Zahoď své sobectví a pýchu hochu !!“, zvolal náhle Mistr.
„Ten za koho se máš není ten, kdo to vše řídí, ale to neznamená, že to není tvé skutečné Já.
„Počkejte, pak byste ale Vy byl pouze v mé hře a vše co se nám přihodilo též?“
„Přesně tak“, pokýval hlavou Mistr.
„Moment, proč neříci, že to je Vaše hra a jste to Vy kdo jí hraje??“
„Přesně tak“, znovu pokýval hlavou.
Počkejte, když je to hra jen jednoho, jak by to mohla být jen Vaše hra a zároveň jen moje hra a to nepočítám ostatní lidi?? To bych pak já musel být Vy !!
„Přesně tak“, řekl pomalu a důrazně vážným hlasem Mistr.
„Co… to... ?“ ... Zmlkl jsem… To snad nemyslí vážně, jak bych mohl být on a on já. Ten člověk se musel pomátnout. Jsem ochoten věřit spoustě věcí, ale, co má znamenat tohle?
Na nebi se objevily hvězdy a já horoucně přemítal o příkladu s bazénem i hrou a snažil se strávit poslední slova, která mi Mistr řekl. To se mi však nedařilo. Není možné, abych já byl on, musel bych o tom vědět! Jak bych mohl všechno řídit, když o tom nevím? To není možné. Celý zbytek času, než jsem usnul, ve mně právě takto bojovaly myšlenky a já nebyl schopen ani odpovědět, ani je uklidnit. Pak jsem usnul.
V noci jsem se probudil strachy. Zdál se mi naprosto živý a děsivý sen, kdy jsem byl lovit ryby na řece, připlaval obrovský krokodýl, který zvrhl mou loď a plul s otevřenou tlamou, aby mě sežral. Srdce mi po probuzení ještě divoce bušilo a cítil jsem, jak jsem se zapotil. Otočil jsem se a usnul znovu.


Den čtvrtý - Víra
Ráno mě probudil opět rej ptáků ve větvích. Otevřel jsme oči a pozoroval jejich nerušenost a spontánnost. S jakou samozřejmostí natáčejí křídla. Jako by byly se vzduchem a větrem jedno.Vychutnával jsem si, že dnes se vzhledem k objevení studánky není čeho bát.
Opět jsem začal uvažovat, jak bych mohl být já i Mistr jeden. Nechápal jsem to stejně jako včera , ale byl jsem odpočatý a nezdálo se mi tak strašidelné, jako v noci.
Vtom povídá Mistr ležící vedle mě : „V noci jsi křičel ze spaní. Co se dělo?“
Pověděl jsem mu svůj sen o krokodýlovi a on řekl : „Víš, příteli, přesto, že Skutečnost je stále stejná, ať jsi vzhůru, spíš spánkem beze snů či spánkem se sny či ať jsi v meditaci, zkušenost toho, co se děje ve spánku je nesmírně jemná a pro moudrého člověka může být velmi poučná.“
„Co tím myslíte?“ optal jsem se.
„To o čem jsme včera večer hovořili, je ve zkušenosti snu pro nevěřícího člověka zážitek, který mu může při správném uvažování otevřít oči.“, odpověděl Mistr.
„Mohl byste mi to vysvětlit?“, poprosil jsem.
„Dobrá, budu ti klást jednoduché otázky a ty mi budeš upřímně odpovídat. Uvidíme, zda přijde vysvětlení“
Souhlasil jsem.
„Když se ti zdál dnes v noci sen, měl jsi v tom snu tělo?“
„Ano, měl“, řekl jsem.
„A věděl jsi, že se jedná o sen?“
„Ne, to jsem nevěděl.“
„Tedy jsi prožíval nějaké dění ve svém těle, prostě jako v životě?“
„Ano, je to tak.“
„A připadal ti krokodýl opravdový?“
„No, to se ani neptejte jak, vždyť vám říkám, že mi ještě po probuzení bušilo srdce strachem a zděšením.“
„Výborně“ , pochvaloval si Mistr.
„A teď mi řekni, co se stalo, když ses probudil ze sna?“
„No“ , přemýšlel jsem, „řekl jsem si, že se mi to jen zdálo a tím jsem se uklidnil.“
„Tak, tak“ , pokyvoval spokojeně Mistr, jako bych odpovídal přesně podle jeho představ.
„A byl to tvůj sen?“ zeptal se nepochopitelně.
„Zajisté“, odpověděl jsem a nechápal proč se mě ptá na tak samozřejmé věci.
Mistr se pousmál.
„Tak mi pověz příteli, když se to zdálo tobě, jakto žes prožíval děj z hlediska své postavičky, která lovila ryby?
Otázka byla vyslovena nenuceně, ale já začínal cítit hloubku hovoru.
„No..., já nevím“ , zamumlal jsem zmateně.
„Ale bylo to tak, že?? Jel jsi na lodi, kolem tebe se odehrával děj a tys ho jako postava vnímal.“
„Ano, bylo to tak. Jinak bych se přece nebál.“
„Správně chlapče, nebál by ses kdyby sis byl vědom , že veškeré dění v tom okamžiku snu je tvůj sen, který se zdá tobě, tedy ty ho vytváříš. Řekni mi, ve snu jsi se lekl a měl jsi strach, poté cos uviděl krokodýla?“
„No, to tedy ano“ , přitakal jsem.
„Takže podle tebe v tu chvíli příčinou tvého strachu byla situace kolem tebe, je to tak?“
„Ano, přesně tak“ , řekl jsem a nechápal kam Mistr míří.
„Ale, vždyť to byl tvůj sen!! Děj se odehrával najednou jako když spustíš film. Jak můžeš říci že po objevení krokodýla se objevil tvůj strach? Úplně stejně můžeš přece říci, že kvůli tvému strachu se objevil krokodýl. Vždyť obě dvě věci běželi zároveň, to jen tobě ve snu se zdálo, že je tu situace kolem tebe a ta v tobě něco vyvolává. Ale z hlediska probuzení je přece jasné, že film, tedy sen jsi promítal ty - snímek po snímku, kde se měnil děj a tys ho jako postava zakoušel, se všemi emocemi, strachem, nevědomostí… “
Seděl jsem a nebyl schopen slova. To je pravda. Včera jsme se bavili o tom, jak člověk zapomene, že hraje hru a stane se postavičkou v relativním ději. A tady…je to naprosto stejné.
„To je Ono!!“, zvolal jsem náhle. Mistr se pousmál.
Je to vlastně konkrétní prožitek toho, o čem jsme včera mluvili - o té HŘE. Tam jsem také hrál celou hru já a určoval každé dění a přitom si toho nebyl vědom a byl jsem ztotožněn s postavičkou. Cítil jsem velikou radost a uspokojení ve svém srdci, jako bych pochopil to, co mi tolik vrtalo hlavou.
„Tak vidíš, vysvětlení, které jsi hledal, jsi nalezl“ , odpověděl Mistr.
Poodešel stranou a já zůstal o samotě. Začínal jsem chápat i příklad s bazénem i příklad s hrou, protože na příkladu snu je to zcela zřejmé a hlavně - já to zažil. Každý to zažívá, jen se nad tím nezamyslí… stejně jako já, pousmál jsem se a pokýval smutně hlavou sám nad sebou. Nemohl jsem se odtrhnout od myšlenky na sen a stále jsem rozbíral, co bylo příčinou čeho z pohledu relativního a jak to je, když vím, že se sen zdá mě a děj je tu celý najednou, tedy ne relativní. Vychutnával jsem si tuto pravdu v naprostém klidu. Zároveň jsem si ale uvědomoval, jak nejsem schopen pochopit, jak by to mohla být má hra i hra mého učitele najednou. Jak bych já mohl být on? Přesto jsem cítil, že začínám věřit tomu, že je možno najít nějakou pravdu, která je za vším a je neměnná.
Najednou Mistr povídá : „Ale už dost řečí, je čas splnit povinnost. Pokud se ti to podaří, uslyšíš odpověď na každou svou otázku. Ale pokud jej nevytvoříš správně, neuslyšíš o pravé Skutečnosti.“
„Jakou povinnost?“, optal jsem se.
„Máš vytvořit znak JIN JANG. Zapomněl jsi?“
Nezapomněl jsem, ale vůbec se mi do toho nechtělo. Možná to na mě bylo i poznat. Zvedl jsem se a hlavou mi letělo: „To je fakt šílenec. K čemu to je? Já jsem tu, abych se dozvěděl něco o Skutečnosti, rodinu jsem nechal doma a zatím trávím hodiny tím, ž