Moje názory

O smrti

Naše kultura, ve které jsme se narodili je taková, že smrt druhého člověka bereme jako tragédii, se kterou se mnozí nevyrovnají celý život. Přitom smrt je tak přirozená jako je narození člověka.
Pokud jsme se narodili, je logické, že jednou zemřeme. Tak co je na tom špatně? Jistě. Výhodu máme my, kteří jsme přesvědčeni o reinkarnaci a víme, že každá lidská duše zkrátka jen odloží svůj starý kabát a vymění ho po čase za nový. Odpůrci této teorie tvrdí, že na to nemáme důkazy. Ale mají snad oni jediný důkaz, že tomu tak není? Navíc reinkarnace byla dávno prokázána regresními terapiemi, kdy se lidé v hypnóze nebo změněném stavu vědomí dostávají do svých minulých životů a rozvzpomínají se na nejmenší detaily. Také zážitky lidí, kteří přežili klinickou smrt o mnohém vypovídají. Po smrti se zkrátka jen vracíme domů. Tam, kam patříme a kde je nám dobře. Přesto lidé mají smrt spojenou většinou s něčím děsivým. Možná mne budete mít za cynika, ale já si myslím, že to, co je na smrti blízkého bolestné, je to, že my už s tím druhým teď nemůžeme být. Tedy vlastně sobecký důvod. Nedovedeme si představit svůj vlastní život bez toho druhého. Ale on se má už báječně. Daleko lépe než my. Měli bychom mu to přát a radovat se s ním, spíše než plakat. Poslední dobou se setkávám s lidmi, kteří jsou schopni připustit, že to tak je, ale pláčou proto, že se s blízkým člověkem nestihli rozloučit, nebo mu říct, co k němu cítili. Ujišťuji vás, že duchovní bytosti, které odešli do vyšších rovin se dozvědí o každém hnutí vaší mysli, pokud o to budou stát. Po smrti se dostanou do sféry, kde mají přístup k jakékoli informaci. Zkrátka vědí všechno, co vědět chtějí tak, jak to skutečně je. Je proto naprosto zbytečné trápit se, že jsme někomu neřekli, jak jsme ho měli rádi, nebo že jsme chtěli být s ním v okamžiku smrti a nestihli jsme to. On to všechno dávno ví už v okamžiku, kdy projde světelným tunelem domů, kam se jednou vrátíme i my. Cokoli pomyslíme, duchovní bytosti jsou schopny vnímat. Pokud tedy přesto cítíte potřebu se s někým rozloučit, udělejte to kdykoli. On se to stoprocentně dozví. To je také odpověď pro posluchačku Lucku, která se ptá, jak dlouho to trvá, než se duše odpojí od těla tak, aby nás vnímala, když se s ní chceme rozloučit. Není to vůbec důležité. protože v místech, kam duše odcházejí neexistuje čas. Proto se vaši blízcí vždycky dozvědí, co byste jim rádi sdělili. Zkuste se na smrt podívat jinak. Pokud v životě dokážeme splnit to, co jsme si před narozením předsevzali, Může být smrt krásným návratem zpátky domů.
 

« Zpět