Články

Až budu jednou osvícen… ( článek T.K.)

Toto je psaní pro vás, duchovní hledači, kteří máte pocit, kolik že to ještě před sebou máte práce, než dosáhnete onoho kýženého stavu, kdy bude vše hotovo, všechno pochopíte a budete znát všechny souvislosti natolik, že najednou ve vás něco přecvakne a stanete se „osvícenými“. Jako Budha, jako Osho a další mistři, kteří nám dali důkaz, že To existuje. Že se to dá.
V naší představě před tím dřeli jak koně, a pracovali na sobě a meditovali tak dlouho, až se to jednoho dne stalo. A už nikdy netrpěli, necítili bolest, nic je netrápilo. Žili už jen ve věčné blaženosti, svítili ostatním na cestu a rozdávali lásku a získanou moudrost, dokud neumřeli. Jako v pohádce, nebo v reklamě na zaručené osvícení.

Většina lidí má totiž představu, že takový osvícený člověk prostě už jen sedí někde pod olivou a šťastně se usmívá, protože se mu už nic nepříjemného neděje. Dokonce jsem i slyšela názor, že v té době tam na východě bylo snadné k takovému stavu dojít, někde v klidu v klášteře. Ale zkuste to v běžném životě tady v Evropě!: „ Chtěl bych takového Budhu vidět, kdyby měl jít nakoupit někam do supermarketu a zůstat v tom svém klidu. Tady to prostě technicky nejde!“

Jenže ono je to možná celé trošku jinak. I pod tou olivou se někdy spustila průtrž mračen a lilo spoustu dní, až bylo třeba bahno, ve kterém se už sedět jen tak nedalo a i Osha určitě někdy bolelo břicho a nebo zub a nebo měl třeba děsnou chuť na něco dobrého anebo se s někým pomilovat. I osvícený člověk může kdykoli přijít o někoho blízkého a milého. I jeho může zradit přítel, může prožít zklamání, může mít nepřátele. I on totiž žije tady a dál se mu dějí věci, jako komukoli z nás. Jediný rozdíl je, jak tyhle věci přijímá. Jak se na ně dívá. Jak s nimi naloží. Nevnímá nepříjemnosti jako smůlu nebo zlo. Prostě je přijímá tak, jak přicházejí. A některé se mu líbí a voní mu a jiné ne. On je jen nevnímá jako útok proti sobě. Nevnímá je osobně. To ale neznamená, že se k nim nemůže vyjádřit. Jen mu neubližují. Protože je nehodnotí jako negativní nebo pozitivní. Pozoruje je a pozoruje i své pocity a sem tam o nich dává své osobní svědectví. Ví ale, že to je jen jeho pohled a nikoho nenutí vnímat to stejně. Druhé prostě jen inspiruje svým bytím k tomu, aby taky jen byli.
Ono to totiž fakt jde!

Kateřina Pokorná (20.2.2013)
www.tetakaterina.cz

Článek je možné šířit.
 

« Zpět