Kdo jsem?

Rozhovory

Kidsland.cz - Tajemná Teta Kateřina

Rozhovor pro časopis Záhady života- Duše/ Na slovíčko
Klíčem ke štěstí je přítomnost

Teta Kateřina (44)
Začínala jako divadelní herečka, poté pracovala v rádiu, kde tři roky moderovala populární esoterický pořad. Z legrace si tehdy dala přezdívku Teta Kateřina a ta už jí zůstala. Ačkoliv ve své nadání zprvu vůbec nevěřila, dnes ji mnoho lidí žádá o radu, rádi navštěvují její kurzy a přednášky na nejrůznější témata mezi nebem a zemí.

Výkřik: „Uvědomme si, že každá naše myšlenka má neuvěřitelnou sílu, my tvoříme svět a realitu kolem sebe.“

Kateřino, jak jste v sobě objevila své schopnosti?
V tomto případě zapracovala jak se říká náhoda. Kamarád mě kdysi poprosil, abych přijela na jednu akci, protože tam nutně potřebovali kartářku. Já jsem si do té doby vykládala karty jen sobě pro zábavu a vůbec se mi do toho nechtělo, nevěřila jsem si. Nicméně mě nakonec přemluvili, ale říkala jsem si – Páni, to bude ostuda. Ale k mému údivu se stal pravý opak – lidé byli nadšeni, jak přesně jim můj výklad sedí, a dopadlo to tak, že se tam vytvořila obrovská fronta a já dva dny osmnáct hodin v kuse vykládala karty. Řekli to i svým známým a začala mi domů chodit první klientela. Začalo mě hodně zajímat tajemno a stalo se mým velkým koníčkem, potkala jsem svého duchovní učitele. A jednoho dne nastal okamžik, kdy jsem cítila, že se musím postavit na vlastní nohy, abych pomáhala lidem. Teď dělám především přednášky před větším publikem,a od úzkého osobního kontaktu jsem už raději upustila.

Proč?
Lidé mají tendence přehazovat své problémy na ostatní, chtějí, aby to za ně vyřešili. Já ale cítím, že by to tak být nemělo. Mohu jim pouze ukázat dveře a pak už záleží jen na nich, zda jimi projdou nebo ne. To, co je dobré pro mě, opravdu nemusí být pro jiné a každý, kdo tvrdí, že pouze jeho cesta je ta jediná a správná, nemá pravdu. Způsobů, jak dojít k poznání, je mnoho. Každý ale k němu musí dojít sám.
Pamatujete si, že byste měla v dětství nějaké zvláštní prožitky?
Přibližně do tří až čtyř let jsem vnímala auru a tatínka vždycky malovala zeleného a maminku žlutou. Když se mě rodiče ptali proč, neuměla jsem jim to vysvětlit. Pamatuji se i na hrozivé noci, kdy jsem v pokoji vídávala zvláštní bytosti. Moje rodina byla silně ateistická, tak jsem se to nakonec naučila sama zavřít. Do mých třinácti se nic zvláštního nedělo. Tehdy mě museli hospitalizovat a zkamarádila jsem se tam s jednou holkou, kterou tyhle věci moc zajímaly. Povídaly jsme si o vyvolávání duchů a pak jsme se dostaly i k hypnóze. Tvrdila, že se dá člověk zhypnotizovat dlouhým pohledem do očí a samozřejmě jsme to také zkusily. Nebylo to ale nic příjemného.

Co se stalo?
Já podle domluvy hypnotizovala jí a byla pak úplně mimo, vůbec nevnímala okolí a nějakým způsobem na mě byla pořád napojená. Trvalo to celý den, kamarádka nebyla vůbec schopná fungovat, ani si dojít na toaletu. Já ležela v posteli, na něco myslela a ona mi na to bezchybně odpovídala. Ostatní holky se mě začaly bát, věděly, co se stalo, ale já vůbec netušilala, co s tím mám dělat. Pak mi došlo, že to musím udělat znovu. Dívala jsem se na ni a silou vůle jí posílala myšlenku, aby se vrátila zase zpátky do reality. To se naštěstí podařilo, i když jí pak další dva dny strašně třeštila hlava. Pro mě byla ta telepatie důkazem, že takové věci opravdu existují, jen si to většinou nechceme připouštět.

Setkala jste se ještě s něčím podivným?
Se spoustou věcí. Například můj kamarád přestal ze dne na den pít alkohol, protože těsně nad ránem si během flámu všimnul, že v nonstopu, kde právě sedí, je na tu dobu nějak moc lidí. A se smíchem to také svým přátelům. Ty se na něj podívali a řekli – co blázníš, vždyť jsme tady jenom my! Nechápal, co tím myslí a začal ty lidi sledovat blíž, a zjistil, že mnoho z nich má staré šaty a uniformy, vůbec nepatřili do naší doby, byli mrtví. A co hůř, vypadali přesně tak, jak zemřeli – měli třeba prostřelenou hlavu. Bylo to pro něj šílené. Potkával je všude na ulici, utíkal vyděšeně domů, a když se vyspal z opice, řekl si, že pěkně přebral. O několik dní si dal jedno pivo a začal to vidět znovu, všude okolo něj viděl duše zemřelých přesně ve stavu, v jakém opustily náš hmotný svět. Že by jedno pivo spouštělo „halucinace?“ Ne, někteří lidé zkrátka potřebují tak trošku „nakopnout,“ aby o životě začali smýšlet jinak. Do té doby byl absolutní skeptik, nyní ví své a absolutně se vyhýbá alkoholu.

A vy je také vidíte?
Já naštěstí ne, pro každého to nemusí být dvakrát příjemné. Jejich přítomnost cítím, mrazí mě po celém těle. Jsou mezi námi duše lidí, které z nějakého důvodu neodešly do Světla a teď tu bloudí. Zůstávají i nadále energetickými bytostmi, ale bez těla. Jsou přesně takoví, jací byli za života – i se všemi svými vlastnostmi. Navíc začínají být dosti nervózní a nešťastní z toho, že je většinou nevidíme, neslyšíme a nemohou nám dát najevo, jak moc jsme vůči nim slepí. Zůstávají i nadále energetickými bytostmi, ovšem bez těla. Ale pořád jsou závislí na určité energii, proto zůstávají na místech, kde je jí dostatek – v blízkosti lidí a na místech, kde se stala tragická neštěstí, u obrazů – do kterých člověk vložil určitou energii a emoci, tam, kde cítíme strach, atd. Já v žádné peklo nevěřím, myslím si, že život je věčný koloběh. Pořád se tady učíme, pokud lekci nezvládneme, začínáme nanovo. Peklo je podle mě pro ty dušičky právě v tomto mezistavu, kdy bloudí mezi světem živých a mrtvých a nemohou se nijak realizovat.

Proč neodejdou tam, kde by jim bylo dobře?
Někteří nemohou, chtěli i po smrti zůstat v naší materiální rovině a pak už je pozdě. Tím, že zůstali tady, nedojde ke zpětnému zhodnocení jejich života, zůstávají při stejném vědomí, jako měli před smrtí, světelný tunel jim po určité době zmizí z dohledu a už nikdy se jim neotevře, pokud se nenajde někdo, kdo ho pro ně znovu vytvoří. Existuje mnoho skupin lidí, které vytvářejí takové tunely například v blízkosti nemocnic a tam, kde došlo k tragédiím, které si vyžádaly lidské životy. Duše zemřelých se také mohou přivtělit do aury umírajících – na „druhý břeh“se totiž mohou dostat společně s nimi.

A proč podle vás straší v některých domech?
Je to tím, že některý zemřelí se na sebe snaží upozornit, chtějí většinou pomoci. Musíme si uvědomit, že jako energetická bytost potřebují ke svému životu energii. My jí získáváme skrze své fyzické tělo – např. potravou, spánkem z astrálního světa, ale ony takovou možnost nemají. Proto se nám často přisávají na poškozenou auru poškozenou depresí, nemocí, apod. a čerpají energii z nás. Pokud se na nás přisaje nějaká silná osobnost, silnější než my, může s námi i manipulovat. Setkala jsem se s případy, kdy přivtělené bytosti přinutily člověka k sebevraždě. Chtěly se skrze ně dostat ke světlu.

To mě zajímá…
Na jedné přednášek se svěřila jedna doktorka, která mi potvrdila, že to možné je. Stala svědkem toho, že jedna z jejích pacientek po banální operaci bez předchozích problémů vyskočila z okna a když se jí ptali, proč to udělala, tak odpověděla, že jí něco říkalo, ať skočí a bylo to silnější, než ona. Tak to udělala, ale vysvětlení pro to neměla. To ale není jediný případ, stává se to v případě sebevražd velmi často.

Jak se vlastně díváte na sebevraždy?
Já si nemyslím, že by za ni lidé měli po smrti nijak zvlášť trpět, je to prostě další lekce. Věřím v reinkarnaci a podle mě už takovou zkušenost má za sebou každý z nás. Pokud uděláme chybu, budeme ji muset v příštím životě napravit. Jediným prohřeškem, který tady na Zemi můžeme udělat, je podle mého názoru omezení svobodné vůle jiného člověka. Máme zodpovědnost sami za sebe, ale neměli bychom se plést do toho, co by měl dělat druhý člověk. Je to jeho život, jeho karma, jeho zkušenost. Nenutit ho do ničeho, co by nechtěl on sám, ani ve jménu „lásky.“ My přece nevíme, co si má ten druhý prožít nebo uvědomit, jaký je jeho úkol, neznáme celý Obraz. V každé situaci bychom měli ctít Zákon svobodné vůle. Když se zamyslíte, je v něm ukryté celé Desatero přikázání.

Máte děti? Dokážete se tím řídit i v praxi?
Ano, mám dva syny a přiznávám, že to nebylo vůbec snadné. Třeba na třídních schůzkách si učitelka stěžovala a místo toho, abych se z toho hroutila, jsem jí řekla - je to jen jeho věc, jak si buduje svůj život. To samé jsem řekla i synům. Po čase se začali sami učit, už ví, že jsou sami za sebe zodpovědní. Nejsem maminka, co by jim vymetala cestičky. Pouze přihlížím, ráda je psychicky podpořím, ale všechno si musí zařizovat sami. Nejdřív mi to vyčítali, teď jsou šťastní, protože ví, že jsou narozdíl od svých spolužáků zcela připraveni na život a váží si toho, čeho sami dosáhli.

Kde dělají rodiče podle vás největší chybu?
Odpovím na příkladu. Nedávno jsem poslouchala rádio a tam se ptali rodičů, co by přáli svým dětem do dalšího roku. Zaujalo mě, že všichni, co tam volali, říkali, že by jim přáli dobré vzdělání, vysokou školu a hodně peněz. Nikdo tam neřekl, že si přeje, aby bylo jejich dítě šťastné. To mě překvapilo.

A teď trochu z jiného soudku. Dost často se teď mluví o tom, že v roce 2012 se pro některé lidi může změnit realita z tzv. 3D, ve které právě žijeme, do 5 D. Můžete mi vysvětlit, o co jde?
Ano, to je pravda. Ta možnost tady opravdu je, ovšem záleží na každém, zda ji využije. Pokusím se vám to vysvětlit, nejdřív je ale podstatné pochopit všechny rozměry. 1D je uvědomění toho, že jsem, ve 2D si uvědomujeme prostor – kde jsem, ve 3D si umíme vyprojektovat něco, co na nás zpětně má reakci. Svou energií, myšlenkami, atd. si postupně přitahujeme do svého života určité věci. A teď se máme dostat do 5 D. Kde je ale ta čtyřka?

To by mě taky zajímalo.
Odpověď mi dal už před lety můj malý syn, když jsme byli v zábavním parku a tam měli napsáno – promítání ve 4D. Úplně ho to pohltilo a chtěl tam za každou cenu jít. Přišel úplně zklamaný a říkal, to nebylo vůbec žádné 4 D, byl to podvod. Ptala jsem se ho – a co to vlastně je, to 4D? A odpověděl mi úplně spontánně – Přece čas, mami. Hodně mě to zaujalo, a začala jsem po tom pátrat víc, hledala jsem informace a měl pravdu. Ty děti to prostě ví, jsou ještě stále napojeni na informace, které jsme my už zapoměnli. 4D je čas, přítomný okamžik. My většinou ještě stále žijeme ve 3D, řešíme pouze minulost a budoucnost. Poslouchejte své myšlenky, všimněte si toho. Trápíme se nad tím co bylo, řešíme, co možná bude. Ve vědomém okamžiku přítomnosti, který jediný na rozdíl od minulosti a budoucnosti skutečně existuje, se prakticky vůbec nevyskytujeme. 99 procent našeho času jsme mimo přítomný okamžik. Sprchujeme se a místo toho, abychom si to užívali, myslíme na problémy, které byly nebo budou. Lidé trpí pouze proto, že řeší minulost, nebo budoucnost. Každá nervozita nebo stres značí, že jsme myšlenkami jinde, než v přítomnosti. Lpíme na minulosti, kterou nezměníme, bojíme se budoucnosti, která je zatím jen naší fantazií.

Takže 4D je pouze Já jsem?
Ano, měli bychom naplno vychutnávat pocit, jaký máme teď, všímat si prostředí, ve kterém jsme, užívat si přítomného okamžiku, nic neřešit. Pouhým uvědoměním přítomného okamžiku se můžeme dostat do jiné reality, do 5 D a to je stav, ve kterém se nám okamžitě vyplní to, co si přejeme. V 5D ale budeme jen tehdy, kdy v něm budeme trvale setrvávat. Energie, která právě přichází k tomu lidi vede a záleží jen na nich, zda ji využijí nebo budou nadále setrvávat ve svém strachu (budoucnost) nebo lítosti (minulost).

Jak se ta „nová“ energie podle vás projevuje?
Všimla jste si, jak rychle teď čas letí? Nestíháme, jeden den nic neznamená, uteče, jak voda. Hodně lidí čelí životním tragédiím a problémům, a začíná být až k nesnesení, co všechno musí prožívat. Finanční krize, rodinná neštěstí, přírodní katastrofy, atd. atd. To nás vede k tomu, abychom to z nedostatku sil přestali řešit a pouze „byli.“

Často se setkávám s pojmem – převaděč. Údajně to mají být lidé, kteří „spasí svět“ a převedou ty, kteří dosud bloudí, do jiné, krásnější reality. Nějak s tím vnitřně nesouhlasím, jaký je váš názor?
Já si myslím, že celé to „převaděčství“ je podle informací, které mám, úplně o něčem jiném, nezávislé na jiném člověku. Ta cesta a „zlatá“ brána je uvnitř každého z nás. Převést můžeme pouze sebe skrze čas, přítomný okamžik. To je i v dávném poselství Mayů a každý, kdo si to uvědomí, najde klíč k opravdovému štěstí. Vnímání přítomnosti mu naprosto změní jeho vědomí a urychlí jeho duchovní cestu. Záleží pouze na nás, zda zůstaneme v dosavadní „realitě,“ a budeme se nadále utápět v problémech, nebo si konečně začneme vychutnávat život se vším, co nám právě teď nabízí…

Jak ale fungovat pouze v přítomnosti? Vždyť budoucnost nějakým způsobem potřebujeme…
Ano, je velký rozdíl mezi chronologických a psychologickým časem. Ani osvícený člověk nemůže samozřejmě neustále setrvávat v přítomnosti, aby fungoval – musí mít co jíst, kde spát, apod. Důležité však je, aby z přítomného okamžiku vyskočili jen na chvíli, udělali okamžité rozhodnutí v rámci jejich přežití a vrátili se zpět do přítomnosti. Například se rozhodnu, že musím jít nakoupit a že udělám špagety. Tím to končí a už si sedám do auta, užívám si naplno cestu i nakupování, atd. a atd. Většinou to teď děláme naopak a jsme nešťastní. V 5D je pouze štěstí a radost.

No dobře, ale jak toho dosáhnu? Jak změním celoživotní návyky?
Na to je jediná finta. Pokud reaguji jinak, než bych měla, začnu z výšky pozorovat sama sebe, co říkám, co dělám, jak reaguji, na co myslím. Zjistím, že „Já“ jsem ten pozorovatel a že „Já“ můžu změnit cokoliv si budu přát. Tímto způsobem můžete utišit i své ego, které řve, je agresivní, sobecké, a nesnáší náš pohled zvenčí. V okamžiku, kdy se stanete pouhým pozorovatelem, se všechno špatné ve vás, rozpouští.

Lidé budou namítat – vždyť okolo nás je tolik agresivity a zla – máme dělat, že ho nevidíme?
Celek tvoří jednotlivci a jediné, co můžeme pro celkovou změnu udělat, je práce sama na sobě. Nic, s čím se setkáváme, není náhodné. Nedávno jsem si povídala s jednou paní, která mi říkala – nikdo mě nemá rád, všichni jsou na mě zlí a nepříjemní, ať přijdu kamkoliv. Uvědomila jsem si, že já už se s takovým člověkem, který by byl vůči mě takový, nesetkala léta. Pamatujte si, že vidíte jen to, co ze sebe vyzařujete, a to, co máte v myšlenkách, se k vám zpětně vrací. Začněte u sebe, přemýšlejte pozititivně, posílejte sobě a lidem lásku, a brzy poznáte změnu. Dělejte jen to, co vás vnitřně uspokujeje.

Ale co přírodní katastrofy? Proč myslíte, že jich je teď tolik?
Opravdu to souvisí s rokem 2012, a ještě jich bude přibývat. Naše planeta se stejně jako my čistí. Je to úplně přirozené. Máme šanci na sobě začít pracovat a tvořit krásné věci a krásnou přítomnost. Lidé, kteří takové energetické změny neustojí, se podle mě budou inkarnovat na jiné planety, podobné naší Zemi. Odpovědi hledejte především ve svém srdci a hlavně – přestaňme řešit to, co možná bude. Zatím je to jen fantazie.

Věříte v mimozemské civilizace?
Samozřejmě. Bylo by velmi naivní věřit, že jsme tady sami. My vnímáme jen to, co jsme svým zrakem zatím schopni vidět. Já si myslím, že už jsou dávno mezi námi a vlády některých vládnoucích zemí už s nimi dávno komunikují. Nevěřte tomu, že se v médiích dozvíme všechno, jsou to přísně tajné informace. Já si ale myslím, že nebude dlouho trvat, a nebude už šance to oficiálně tajit. Bytosti pocházející z jiných planet nebo vesmíru jsou jako my, akorát mají vědomí na jiné úrovni a jiné úkoly, než my.

Myslíte, že přijdou v míru?
Povím vám můj živý sen a je jen na vás, jak si to přeberete. Zdálo se mi, že se ve dne celá obloha zatáhla a všude byla tma. Viděla jsem, že celou planetu obklopily mimozemské lodě, které se jako hvězdice začaly spojovat a zakryly celé nebe. Všichni lidé vycházely do ulic a nevěřícně zírali nahoru. Pak se spustily takové zvláštní žebříky a po nich – vystoupily bytosti, které vypadaly jako veselí klauni, foukali z frkaček a ukazovali lidstvu pozlátka, bohatství, umění, techniku, atd. Všem se ulevilo a říkali – jsou tak hodní! Provolávali jim slávu. Někteří z pozemšťanů dokonce začali stoupat za nimi nahoru do lodí, byli omámení všemi těmi pozlátky. Já ale dostala zvláštní varovný pocit, okamžitě jsem vzala syny za ruku a šla se s nimi schovat, abych nebyla vidět. Nevím, jak dopadli ti, co tam zůstali v němém úžasu, ale cítím, že ne moc dobře . Samozřejmě – byl to jen „sen“. Ale možná si na něj jednou vzpomenete. Ale doufejme, že ne... Za každou cenu poslouchejte své srdce a naučte se, že materiální hodnoty nejsou vůbec důležité.

Co myslíte, že je naším hlavním úkolem na Zemi?
Já mám takovou teorii, že si v rámci vesmíru při svém vývoji projdeme různými úrovněmi, prostředím a podmínkami. Někdy s tělem, jindy bez těla. Naší planetární originalitou jsou vztahy. Měli bychom se tady naučit zachovávat svobodnou vůli ostatních lidí a naučit se lásce bez podmínek. To také přeji ze srdce vám všem…
















 

« Zpět