Fórum Tety Kateřiny

Krásný sluníčkový den Vám přeje Teta Kateřina
Právě je pát, 29 bře 2024, 6:57

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 78 ]  Přejít na stránku 1, 2, 3, 4, 5 ... 8  Další
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: pohádky
PříspěvekNapsal: čtv, 22 led 2009, 11:31 
Offline

Registrován: úte, 20 led 2009, 23:56
Příspěvky: 77
Ahoj troufám si sem dát nějaké svoje textíky, dál v textu je Číňan, Delfínci, Setkání s Andělem a Setkání s Bílou Vílou
Jak říká jeden můj přítel, psychoterapeut by si pošmáknul..nebo psychiatr :?: :laughing2: :-)


posílala jsem sem své povíání o jené z nás... ta k ji vložím znova


Dračí žena


Seděla na lavičce u stolu a řeka kolem hučela a peřeje zvonily, jako zvonění rolniček na pohádkových saních a tráva, tráva voněla. Slunce se pomalu ztrácelo nad ztemněnou krajinou, když Dračí žena promluvila. Začala vyprávět pohádky o dracích a jiných pomocnících a to vyprávění bylo nádherné. Vyprávěla tak zaníceně své příběhy nebeské, že vše kolem ztichlo, protože každý si v nich našel to své. I ta baculatá dáma s rodinkou, co opodál seděla a synkovi zprvu uši přikrývala za malou chvíli hltala každičké slovo Dračí ženy. I tramp, který seděl u stolu na kraji a díval se zasněně do dálky, aby zakryl své pohádkové zaujetí. Vždyť trampové chlapi jsou tvrdí a vůči pohádkám neteční. I podnapilá společnost, co plané řeči vedla se pomalu kolem Dračí ženy seskupila, tak poutavě vyprávěla.
Pohádky o Dracích, těch, kteří pomáhají a léčí, plynuly osadou do zvuku řeky a padajícího soumraku. A zatím Draci přilétli, aby si povídání poslechli. Jejich veliká těla nemotorně dosedla a oni svými dlouhými ocasy občas do něčeho strčili o něco zavadili. Nikdo je neviděl, jen děti, co kolem si hrály a příběhy potichu vstřebávaly. Na trávě před řekou s Draky skotačily a honily se. Dospělí, ač příběhy byly okouzleni, přesto neviděli Ty společníky, co děti obveselovali.
Já viděla ty draky hravé i Ty , kteří Dračí ženě příběhy do ucha šeptali a ona očima planoucíma zaujala každého, kdo její hlas uslyšel a na koho očima planoucíma pohlédla, toho Dračí silou vyléčila. Obdivovala jsem její zapálení, její um a učila se projevu srdce planoucího, jež ona žena ovládala přirozeně, snad darem věčného dětství své duše….
A Draci a lidé se společně radovali, přestože jeden o druhého se moc nestarali…
Když měsíc přebral vládu nad soumrakem a lidé se pomalu vytráceli, ženě svit z očí pomalu vyhasínal, stejně jako vyhasínal oheň uprostřed osady. Náhle seděla zamlkle a ve smutku, že své dráčky pomalu ztrácí…
Ten obrovský a bílý stál za tou ženou a oči mu za dlouhými řasami posmutněly také : proč nás teď nevidí, ta žena Dračí?
Já seděla opodál a žena na mě své oči smutné upřela, tak jak své okouzlení všem lidem rozdala, náhle zůstala prázdná…Naše oči se setkaly. „Věříš mi?“ ptaly se „Věříš mým příběhům?...Kde jsou mé duše spřízněné, když smutek mě obchází,“
Já podívala se na jejího Dračího přítele, Draka bílého, silného a krásného.
Nemohla jsem ženě odpovědět, stejně by nevěřila, že jejím příběhům věřím. Snad nechtěla odpověď na dotaz svých očí, snad se chtěla jen podělit…..
Já povstala s úctou k Dračímu králi a nahlas pravila : Náš Dračí průvodce, prosím, zažehni ten oheň v očích našich a v srdcích vyhořelých, zažehni jej jako zažehneš plamen ohně trempů vyhaslého. Prosím, průvodce náš.“
A drakovi radostí oči poskočily a celý se naklonil a nadechl, vychrlil oheň spalující, oheň z nozder a tlamy dračí zapálil vyhaslé ohniště a oči i srdce vyhaslá nadobro plála………….
To byl důkaz nehynoucí v našich myslích, jen oheň uprostřed dokazoval tu chvíli…..
Děkuji Drakům za pomoc v léčení, o tom je tenhle smyšlený příběh….
Dračí ženo, najdi své srdce planoucí a nenech ho zbytečně vychladnout,nerozdej se na nepravém místě, Dračí ženo.
S úctou Tobě a Drakům Hanka

_________________
Potřebujete-li na vše čemu věříte důkaz,
jste odkázáni na život v nejistotě....


Naposledy upravil SEMHA dne stř, 18 bře 2009, 10:18, celkově upraveno 1

Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: trochu egoistická meditace
PříspěvekNapsal: stř, 28 led 2009, 11:00 
Offline

Registrován: úte, 20 led 2009, 23:56
Příspěvky: 77
Setkání s andělem
Setkala jsem s e s andělem, vzal mě za ruku a nesl vzhůru, vzhůru k Bráně nebeské a počkal před ní. Ta světelná Brána mě světlem svým očistila, ta brána snad i branou smrti byla. Prošla jsem a vstoupila před Stvořitele a s pokorou poklekla. Stvořitel mi na čelo květinu přiložil, ta květina byla srdce čisté. Světy se spojily, čas propojil, brány otevřely, Láska promlouvala, Láska ve mně: „Co pravíš Stvořiteli?“
On odpověděl: „Tady za branou jsi duše čistá, patříš k nám na Nebesa, vše co činíš, činíš na své cestě pro dobro všech, jsi Anděl a patříš sem jako všichni Andělé, kteří Tě chrání a byli doteď s Tebou, ale Ty, TY jsi na Zemi, tak žij sama za sebe a mezi nás se beztak až přijde čas vrátíš……..“
Květina v peříčko se změnila a stvořitel mě tím pírkem pohladil a já padala, padala jako pírko poletujíce z Nebe dolů. Můj Anděl tam nahoře u Brány zůstal a já padala, ten pád byl spíš podobný rozpustilému letu toho pírka, jako bych sama součástí křídel nebeských byla.
Zastavila jsem se v zahradě, kde náhle ten ztracený Anděl co vedl mě vzhůru, čekal.
„Tys mě opustil“
Stál jen a usmíval se s věčnou Láskou v líci.
„Nepotřebuješ naši ochranu jsi Anděl sám umíš si poradit , umíš to co umíme my, ale teď je Tvůj čas na Zemi, poraď si sama, máme Tě rádi…“ a zmizel..zmizel snad napořád?
Co se stalo? Opustili mě Andělé? Cítím se osaměle? Vždyť jsem na Zemi ne na Nebi nemohu se chovat a znát vše jako andělé, vždyť bych tu ani nevydržela…a těch chyb o dělám…a musím nějaké dělat, vždyť jsem tady..Je jen přítomnost..co bude pak je klam?
Byla bych, byla bych Andělem, kdybych byla na Nebi, kam se jednou vrátím, jako my všichni. Já jsem každý z Vás.

_________________
Potřebujete-li na vše čemu věříte důkaz,
jste odkázáni na život v nejistotě....


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: prozaická z regrese
PříspěvekNapsal: ned, 01 úno 2009, 22:05 
Offline

Registrován: úte, 20 led 2009, 23:56
Příspěvky: 77
Radost z přítomného okamžiku- Číňan

(regrese)

Žil mladý číňan na břehu moře, žil v klidu a míru tak měl mnoho času na meditování a rozjímání o smyslu života. Radoval se z toho žití a mocný se cítil natolik, že vydal se na cestu skrze moře na malém voru. Tak pyšný byl a s vírou žil, že myslel si, že i větru, moři a směru a směru voru poručí. Neporučil. Několik dní bezu vody a jídla na voru plul, snad jen ta víra ho při životě držela, až se Stvořitel smiloval a s vorem ho ke břehu poslal. Jak se číňan blížil ke břehu a vlny se příbojem zvedaly, i on se posměšně pohupoval na svém malém voru a zmocňovalo to směšnost jeho počinu i jeho samotného.
Když na břeh vystoupil na břeh pocítil svou chudobu. Neměl žádné jídlo, pití, majetek, ale přišel i o svou neochvějnou víru.Vydal se stezkou a opět začal vychutnávat krásu krajiny a sounáležitost s přírodou. Zapomněl na svůj smutek a šel světem neznámo kam. A radoval se z každičké chvilky a veselil z každičkého dne.
Uplynul čas a číňan v městečku svůj luxusní krámek měl. Mnoho služebnictva měl a na barevných podložkách měl prostřeny kouzelné lektvary a hojivé masti, co krásu a mládí věčné slibovaly. Chodila k němu smetánka z města i z daleka a číňan ve svém měkkém a saténovém světě šťastně žil. Občas v podvečer, když už prodejci a služebnictvo domů šlo, chodili k němu chudáci, kterým s otevřeného srdce zadarmo pomáhal. Kdo s boháči žije a boháčem je, mnoho závisti působí a neví, odkud přijde ta rána poslední. Od dámy, jež neunesla mít stejný lék jako chudý, od té rozmazlené manželky co si nenechala poradit a o zdraví přišla na číňana svedla nebo ze závisti konkurenčního mastičkáře, špinavého ničemy, kdo ví. A tak jednoho dne číňan na pranýři stál. Obchod jeho vzal už za své a lidi pokřikovali. Stál tam v rozedraných hadrech jenž neměli nic společného s róbou tou původní.

Na mučidlech bylo pět lidí, všichni těžce trpěli, jen číňan neměl, co ztratit jen nechtěl vidět utrpení těch pěti a čekal na svůj soud. Jen výkřiky mučených se mu do srdce na vždy vryly. To závist se zlobou se radovala a tančila nad těly nebožáků.

Jak podařilo se mu, uprchnout, nevěděl, pár dobrých lidí ho umylo a rány zavázalo a dalo mu pět fazolí na cestu. A cestou a krajinou kráčel jak před lety s vírou otřesenou, vychutnával sluneční svit a žil jen pro tu chvíli. Snad jen o zkušenosti bohatší. „Stvořiteli proč zrovna mě si nechal vyváznout.“ Hlad a žízeň ho soužili a on si viděl, že je na tom lépe než tenkrát měl svých pár fazolí. A protože věděl, že i tenkrát ho stvořitel vedl a vždy dostal, co potřeboval, zasadil pět fazolí u cesty za každého umučeného kamaráda jednu, aby jejich životy dál v rostlinách žili. Vždyť hlad by s nimi uhasil jen na chvíli. Co bude má se stát.

Číňan nevědě,l jaký bude jeho další den a v šatu odraném šel zemí. Neměl nic a v každé vesnici se našel někdo, kdo potřeboval poléčit a v každé dostal něco k snědku. Někdo i slepici upekl, někdo jen polévku měl, ale číňan žil tak jak Stvořitel chtěl, ze dne na den a přítomností se radoval. Po mnohých cestách přišel na to, že lidé nejen rádi jsou za jeho léčení, ale i jeho příběhy a moudrosti rádi poslouchají. V každé vesnici je komu pomoci, v každé vesnici je komu pomoci a hlavně všude je čemu se zasmát. A tak se starý číňan potloukal světem své moudro rozdávaje, radost a smích a přitom nevědouce, že to je ta pravá meditace, to je ta nejsprávnější víra, žít přítomností v radosti a lásce k sobě i bližnímu.

Tak žil rok za rokem sám překvapen jak Stvořitel mu cestu dláždí. Když starý byl a nemohl již dál, Stvořitel mu do cesty postavil domek na břehu moře, přesně takový chudý a malý, jaký měl jako mladý muž. V tom domku žila stařena, která se o starého číňana dobře starala. Spolu hospodařili v malé kuchyňce a smáli se všemu kolem. Když ta bezzubá žena smála se, starý mudrc se popadal za břicho, jak těšil jej ten známý smích. Občas vyšel ven, aby si zameditoval, vždyť zvyklý byl mluvit se svým malým sluncem nad hlavou celý svůj život. Mudrc pravíval, že to k němu Stvořitel hovoří a stařena nechala svého blázna hovořit.

Svému bláznovi pak chystala pokrm, jež smíchem každý den kořenila.

Když přišel mudrcův čas, sešel na břeh moře z prudkého srázu, každičký krok cítil těžce a usadil se na skále. Pak vystoupil z těla a létal kolem jako pták, jen ne a ne umřít, Stvořitel jej nepovolal. Tu vzpomněla si na své mládí a snažil se vůlí svou vlnu vzedmout, aby jej do moře smetla, jak bláhové bylo to počínání. Nepomáhalo nic, neodešel. Starý muž procitl, tělo ledové, bolavé a pomalu vstal, zklamán, že nemohl zemřít. Podíval se nahoru na skálu, kde stála ta jeho stařena, v očích starost svého muže a radost, že nakonec mudrc vstal. Aby své pohnutí zastřela, zvolala jen „Co tam děláš, ty starý blázne, chceš chytit revma nebo čekáš, až Ti ryby budou skákat samy do pusy?“

Starému muži ta slova vehnala sílu do těla a řekl si „ však já tě bábo ještě vypeču“ a pro sebe si zašeptal „Jen abych se k té chajdě ještě dodrápal a nezhasnul někde potupně cestou“.

A starý dědek a mudrc zároveň si z báby v domku ještě šprým udělal a ona se smála a smála šťastná v té bídě, vždyť lepší život přát si nemohla. A dědek se za břicho smíchy popadal, když pro něj smrt si přišla.

Byl to on, kdo správně žil a umřel osvícen smíchem………..

_________________
Potřebujete-li na vše čemu věříte důkaz,
jste odkázáni na život v nejistotě....


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: pohádky
PříspěvekNapsal: pát, 13 úno 2009, 14:12 
Offline

Registrován: úte, 20 led 2009, 23:56
Příspěvky: 77
Vidím že sem nikdo ohádky nedává a tak přidám jednu, kteou už jsem na Tetu myslím jednou už dávala, když jsem jí napsala:

Naděje

Seděla na okně, malá a bezbranná, chvěla se, heboučká víla. Křidélka povadlá v očích smutek tak hluboký. Tělíčko chvějící se pomalu barvu svou ztrácí a víla, co chviličku další se pomalu rozplývá před očima. Vidíš mě Hani, vidíš mě schoulenou? Nožičky štíhlounké, nitky ručiček pavučinky a řasy z peříček andělů, tak krásná to byla bytůstka.

"Zabili ve mně naději, nemám proč být".

Přišla jsem k víle a usedla a v ruce své ji schovala a pravila

"Vždyť naděje není smrtelná, naděje neumírá a kdo chce sebrat někomu naději ztrestán bude".

Očka víle zalily kapičky rosy a po tvářích se koulely chomáčky smutku. Křidélka pomalu ztrácela tvar a víla se dál rozplývala.

"Jak zachránit Tě mohu" ptala jsem se srdcem

Tak vzala jsem všechnu svou odvahu a lásku svou upřímnou a ze srdce svého vyňala všechnu svou naději a dala jí víle. Křidélka roztáhla radostí, barvy jí celou zaplavily. Než odlétla s nadějí vzlétla a kolem mé hlavy radostně zatančila a volala radostně:

"Naděje není smrtelná, ta neumírá, když někdo Ti vezme naději, nezoufej, pak půjde ten čistého srdce nositel a dá Ti tu svou. Až ztratíš se ve světě, zabloudíš v životě a zapomeneš, ztratíš-li naději, sedět budeš schoulená, plačící, víly Ti naději navrátí, to kouzlo je platící na věky".

Seděla jsem tam zbavena naděje, seděla jsem a myslela, že nikdy nemohu zapomenout, že naděje nikdy neumírá, proč zapomínala bych toto tajemství...a věky ty prošly..a já přesto zapomněla. Seděla jsem naděje zbavena se smutkem v srdci. Tu přilétla malinká bytůstka, snad víla to mohla být................


"Já děkuji vílám všem, že věky mi můj malý dárek oplácíte

Hanka

_________________
Potřebujete-li na vše čemu věříte důkaz,
jste odkázáni na život v nejistotě....


Naposledy upravil SEMHA dne sob, 28 bře 2009, 22:55, celkově upraveno 1

Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: pohádky
PříspěvekNapsal: ned, 22 úno 2009, 12:18 
Offline

Registrován: úte, 20 led 2009, 23:56
Příspěvky: 77
Ahoj není to pohádka, ale před rokem jsme to sem dávala...je to staré, ale myslím..pro mě a Helenku....
DELFÍNI
Sedím na terase luxusního hotelu na Kanárech a přemýšlím jak začít, nakonec otálela jsem tak dlouho, že jak začnu je nakonec jedno. Můj příběh začíná před mnoha lety, kdy jsem ve věku dvou let byla na Bulharském pobřeží, v jižní oblasti tenkrát už hlídané pohraničními vojáky. Byla to země turisty neobjevená, původní a přírodní. Tenkrát, ač mi to leckdo vymlouvá, přišel tajfun a smetl do vody nejen stany a kiosky z pobřeží, ale i auta postavená poblíž obrovské pláže. Stromy byly polámané, vlny se vzdouvaly vysoko nad svou původní hranici, u břehu se daly chytat do ruky malé rybky, které rozbouřené moře semlelo ve vlnách a pak jsme je smažili na rožni. Tenkrát jsme vyrazili na útesy, vlny stříkaly do obrovské výše, jejich hra byla okouzlující. Milovala jsem útesy a skály a tak jako malá holka nikým nepozorována, jsem tam pobíhala. Dospělí byli fascinováni pohledem na rozbouřené moře a já si všimla, na útesech vyhozené malé delfíní mládě. Celý večer až do setmění jsme tam pobíhali a házeli do moře vyhozené delfíny. Já je hledala a muži je házeli do moře. Pozdě v noci jsme se z útesů vrátili, jelikož jsem všechna skalní zákoutí znala, byla jsem přesvědčená, že jsme všechny delfínky našli. Když se trochu moře zklidnilo, šli jsme do města pláží na druhou stranu, také po útesech a tam jsem našla delfíní mámu a malého delfínka, už jim nebylo pomoci a já tak plakala a cítila se vinná, že nás nenapadlo jít na úplně opačný konec pláže... Malého delfínka jsme dali moři, delfínici jsme neunesli. Tenhle příběh zapadl v zapomnění a doprovázející skupinky delfínů všude, kde jsem pobývala, jsem brala jako běžnou součást svých pravidelných Bulharských výletů.

O mnoho let později jsem opět byla na své prapůvodní pláži, jen molo pro výletní lodě protínalo její krásu na dvě půlky. A už i to molo bylo starší a vyčpělé. Všude kolem slunečníky a lehátka, a kiosky co odnesl vítr, nahradily lepší hotely a restaurace s noční zábavou. Jen útesy zůstaly, jako by se zastavil čas. Na nich jsem také skoro každý rok pobývala. Na místech, kde byly špatné proudy a mnoho lidí se tam za ta léta utopilo před mými zraky, byla zpoplatněná pláž pro nudisty. Jednou večer jsem šla cestou útesů do města. Tou cestou, co jsem šla jako holka a našla toho posledního malého delfínka. Přišla jsem do opuštěné zátoky, která byla vždycky plná řas, a nikdy nikdo v ní dlouho nezůstával, slunce pomalu zacházelo za obzor a jen slábnoucí záře v odrazech vln, dávala znát, že ještě nepředává své žezlo měsíci. Ta síla okamžiku mě zastavila, a já se v té nekonečnosti posadila na břeh, cítila vůni řas a divila se, co tu vlastně dělám. A v té kráse obzoru se vynořil delfín, obrovský a plné síle a kráse a zatančil mi tanec srdce. Seděla jsem bez hnutí a mluvila s ním, jako každý rok do prázdné vody a věděla, že mě ty roky poslouchal. Vyskakoval vysoko nad hladinu a zase se potápěl a jeho ladné tělo tančilo tak dlouho, až ho zalila měsíční záře. Snad i měsíc se sluncem ten tanec sledovali, ozařovali to pódium svým světlem, uchváceni nad tou krásou. Dlouho jsem se dívala a pak vstala a rozloučila se s ním. Cestou zpět už jsem ho nespatřila a druhý den odjela. Do těch turistických míst jsem se už nikdy nevrátila. Bylo mi dvacet a věděla jsem, že se mnou malý delfínek nebo jeho přítel přišel nadobro rozloučit, věděl, že se už nevrátím.

Je to právě rok, kdy jsem jela na jachtě s přáteli a snila o setkání s delfíny. Tolik jsem toho slyšela o jejich duchovních schopnostech, tolik jsem je milovala. V den, když jsme přeplouvali po volném moři, jsem na vratké přídi masírovala kamarádku a ona chtěla vyzkoušet REIKI a tak jsem jí posílala energii a opět přemýšlela o delfínech. Po léčení jsem si sedla a navrhla, že bychom mohly chvíli meditovat, třeba se delfíni objeví. Seděly jsme díky meditaci a energii REIKI náhle spojeny. V náhlém popudu jsem začala zpívat a vysoce křičet "delfíni jsem tady, to jsem já Hanka". Všichni členové posádky na mě koukali jako na blázna a zalezli dovnitř lodi. Dala jsem ruku směrem vedle lodi a posílala energii lásky pro všechna vodní zvířátka, která ji potřebují a už na delfíny nemyslela. Kamarádka seděla vedle, zpívala a říkala, že si přání vidět delfíny neustále opakovala. Najednou muž od kormidla volá : " delfíni, všude kolem delfíni". Snažila jsem se nepropadnout panice a udržet se v tom krásném vnitřním spojení. Byli všude. Na levoboku, kam jsem posílala tu láskyplnou energii. S námi paralelně plulo asi pět delfínků, všichni shodně v rytmu skákali. Taková souhra těl, síla, krása, elegance, takové spojení, kousíček ode mě. Na přídi ve větší vzdálenosti asi sta metrů jich skákalo alespoň deset, jeden přes druhého jako v manéži a ve větší vzdálenosti další skupinka..... Kolem nás byli ve dvou kruzích blíže a dále... Všichni kamarádi běželi pro foťáky a kamery a já se snažila udržet se ve stavu spojení, radosti, lásky, aby se nepolekali. Když byli všichni v kajutě a jen my dvě teď už stěží meditující", pár metrů od nás vyskočila samice s mládětem, jako veliký a malinký kolos svalů, koordinace, radosti..... Zůstaly jsme bez sebe údivem a znovu začaly volat. V tu chvíli přiběhl kapitán, přidal na rychlosti... No a začal na nás křičet, ať neječíme, že jsme je vyplašily. On totiž viděl jen ty vzdálenější delfínky. Ještě se za ním naše dvojička jednou objevila, ale nikdo z posádky je neviděl, jen mi řekli sbohem. Na lodi zavládlo hádání, kdo za to může. Tedy všichni tvrdili, že my dvě meditující, že jsme je vyplašily. Škoda, že si nikdo nevšiml (jak vylítli z kajuty), že je tam delfínů mraky.

V té atmosféře hádání známá nevydržela a z přídi slezla, ale já jsem cítila nutkání delfínům poděkovat a zavřela oči. Cítila jejich neukázanou přítomnost a poselství. Cítila jsem radost a lásku z hraní a setkání a ty nádherné pocity náhle vystřídala prosba, prosba za sítě, za lov pro zábavu, za honbu za delfíny pro peníze, viděla jsem delfíní mámu, jak se snaží vyprostit ze sítě delfíně a aby nebylo ve smrti samo, jak s ním umírá. Nevěděla jsem náhle co dělat a mentálně se snažila sítě uvolnit, pomáhat láskou. Povědomě jsem viděla, jak se sítě uvolňují. Nevím, jestli jsem delfínům pomohla nebo ocenili jen mou účast anebo mi jen ukazovali hrůzy, kterými jim my lidé oplácíme jejich přátelství. V tu chvíli jsem slíbila, že napíšu, někam o tom napíšu. O jejich lásce, o jejich dávání sebe sama a o našem necitlivém počínání. Tak jasně jsem cítila, že my všichni chceme s delfíny plavat, chceme se s nimi radovat a učit se od nich, voláme je k sobě, ale mezi námi jsou sítě a plastové láhve plovoucí po hladině a skútry, které je pro zábavu jiných zraňují. Ale vlastně nevím co psát a kam, vždyť to už každý ví. A tak prosím ty, kteří pracují s energií, posílejte jim lásku a energii, ať vědí, že o nich víme, ať vědí, že nejsme všichni stejní.............

Uplynul rok od mé cesty jachtou a já seděla v tom pěkném hotelu a divila se, proč se mi rok delfíni neukázali a nemluvili se mnou. Slíbila, že napíšu a nic jsem nenapsala..... A tak píšu, alespoň sem. Jak můžu pomoci? Je to dva roky a já mluvila s Helenkou o Delfíní energii..pořád bych ji tak chtěla..a ak svůj příběh oprášila a dala ho sem zas....
HAnka

_________________
Potřebujete-li na vše čemu věříte důkaz,
jste odkázáni na život v nejistotě....


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: pohádky
PříspěvekNapsal: úte, 17 bře 2009, 11:03 
Offline

Registrován: úte, 20 led 2009, 23:56
Příspěvky: 77
Jak jsem potkala Bílou Šípkovou vílu mezi lidmi
...napsala jsem na podnět jedné z nás...

Strání se prohání teplý letní vánek a hladí stébélka trávy a okvětní plátky všech šípkových růží, jimiž je stráň poseta. Jen let ptáků a křídla motýlí roznášejí tu vůni planých růží po kraji. Když přichází soumrak a střídá se vláda dvou světů, jež žezlo si předaly, je možné v tom teplém vánku jen koutkem oka zahlédnout ten svět neviditelný, svět elfů, víl a skřítků, kteří na stráni dovádí. Potichu zalehnout do trávy v ten správný čas a nedýchat a nemrkat, aby se ta chvíle kouzelná nepolekala a neztratila se…
Na keři krásném a silném žijí dvě víly, obě jsou jemné a krásné, vždyť o šípkový keř se starají. Z kvítku na kvítek, z lístečku peřinku svou si skládají. Když k ránu přilétnou k růžičce, růžička rozkvete, když přichází soumrak tak okvětní plátky do poupátek schovají, aby je noční chlad nepoškodil. A večer, když růže už spí, tančí na stráni spolu dvě vílí sestřičky a tančí tak lehce a vesele, že nejeden trpaslík svou vrásku na čele zaplaší a s úsměvem se přidá do reje veselí. Dvě vílí sestřičky veselé hravé a rozpustilé vždy pobaví všechny bytosti. Jejich smích se mísí s hudbou lučních zvonků a trubači troubí a cvrčci jim do tance bubnují, to noční je vílí rejdění. Jedna je bílá a rozpustilá a druhá růžová ta starostlivá...
„Kam spěcháš, vždyť šípek ještě nespí“ ptala se růžová víla své bílé sestřičky.
„Zvonky už vyzvání a ostatní víly a elfíci už čekají, beze mě nezačnou a zvonky už, už vyzvání“ volala běloučká šípková vílečka a za ní jen sukýnka vlála, jak tančit spěchala.
Rozpustilá a milá bílá vílečka všechny v reji pobavila i Elfí král se smál a smál….
„Pojď tancovat, sestřičko, nech keříček spát“ volala běloučká a vlásky své si chmýříčkem zdobila a nejkrásnější na celé louce byla. Rozpustilá to byla víla a veselá, až jednou Matičku Přírodu i Elfího krále svou lehkomyslností pobouřila.
„Když neplníš si svoje povinnosti, když neceníš si elfí klid, na Zemi mezi lidi půjdeš, své rozpustilosti odčinit.“ Řekl Elfí král a hned litoval, neboť růžovou starostlivou sestřičku v hlubokém smutku tím samotnou na stráni zanechal….a růže jen růžové zbyly...
A bílá vílečka šla, plakala a smutně se se sestřičkou loučila, a celá stráń smutněla, i motýlci svá křídla složili, aby vůně šípku tu smutnou událost nepřipomínala.

Víla se světem lidí protloukala věky věků a na čas zapomněla na svůj původ, byla moc jemná na lidské počínání, ale časem objevila svůj domov a lidem i vílám zase radost za života uměla vnést….
Pak potkala jednoho dne za soumraku na stráni ženu, ta podivná byla, vždyť v trávě ležela a z trávy šípkový keř potají sledovala a slzy jí kanuly.
„Kde jsi, má sestřičko, vílo bělavá, kde jsi, vždyť přišla jsem na Zemi za Tebou, abys nebyla sama ve světě neznámém, přišla jsem a nenašla…ztratila jsem se …zraněná, schoulená v lidském trápení…“ šeptala potichu ta žena, jež růžovou řůží byla kdys.
Ženy se shledaly a plakaly a bílá víla tu růžovou o odpuštění prosila, neboť cítila vinu za všechny dny bez tance…
„Co odpouštět sestřičko moje, vždyť smutkem bych v šípku zemřela, já přišla na Zemi z Lásky k Tobě a sdílení, co z Lásky je uděláno a z čistého srdce, to správné je a žádný život těch věků nebyl mezi lidmi promarněn… Není žádného trestu horšího, než jak trestáme sami sebe, za neodpuštění sobě.“Tak víly se opět shledaly, v lidském těle, s lidskými slabostmi a slzami v očích si odpustily a Láska je spojila s Říší pohádek a Elfů..navěky…
To poselství přišlo mi od bílé víly, která s šípkovým keřem rozmlouvala.
"Mám Tě moc ráda, má bílá vílo, však za námi přišla i celá stráň, pomáhat Lásku a Radost rozdávat, kde potřeba je jí nejvíce, na Matičku Zemi a jednou si tady a teď všichni spolu zatančíme, neboť ukážeme, že i Tady se Radost, Láska a Rozpustilost spolu shledat mohou…."

Strání se prohání teplý letní vánek a hladí stébélka trávy a okvětní plátky všech šípkových růží, jimiž je stráň poseta. Jen let ptáků a křídla motýlí roznášejí tu vůni planých růží po kraji. Když přichází soumrak a střídá se vláda dvou světů, jež žezlo si předaly, je možné v tom teplém vánku jen koutkem oka zahlédnout ten svět neviditelný, svět elfů, víl a skřítků, kteří na stráni dovádí. Potichu zalehnout do trávy v ten správný čas a nedýchat a nemrkat, aby se ta chvíle kouzelná nepolekala a neztratila se…
a já se těším, až tam v lidské podobě do trávy ulehnu s celou svou pravou rodinou….

_________________
Potřebujete-li na vše čemu věříte důkaz,
jste odkázáni na život v nejistotě....


Naposledy upravil SEMHA dne sob, 28 bře 2009, 23:03, celkově upraveno 1

Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: pohádky
PříspěvekNapsal: pát, 27 bře 2009, 22:56 
Offline

Registrován: úte, 20 led 2009, 23:56
Příspěvky: 77
„ Když kráska se nad jeho postelí skláněla, já pohlédla na ni poprve, byla tak bílá jako světlo samo.
Já viděla ji, ale ta kráska snad nesvítila, jakoby nebyla světlem utkaná
a tak jsem pohlédla na ni podruhé.
Kráska se pomalu stávala průhlednou a krása se ztácela.
Já pohlédla na ni potřetí a kůže té krásce bývalé ta odpadla a zuby vylezly a jen kostra a smrt zůstala….
Ta kráska se skláněla nad jeho postelí a on otevřel svou náruč tomu pomyslému světlu a splynuli.
Pak jak smyslů zbavený vyskočil a u okna v krvi ležel, nezemřel, vždyť Smrt na něj jenom sáhla….“

Když sníte lidé duchovní, když vidíte bílé a krásné bytosti podívejte se podruhé, ne všechno co světlé je, světlem je, ne vše krásné je Krásou a Láskou a ne vše na první pohled tmavé Temnotou jest. Podívejte se podruhé, jestli ten s nímž se v meditaci radíte, není jen pozlátkem….


o není pohádka to je asi "text"
Hanka

_________________
Potřebujete-li na vše čemu věříte důkaz,
jste odkázáni na život v nejistotě....


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: pohádky
PříspěvekNapsal: úte, 31 bře 2009, 10:20 
Offline

Registrován: úte, 20 led 2009, 23:56
Příspěvky: 77
Moc Vám všem děkuji za Vaše nádherná slova, přestože ten poslední příspěvek pohádkou moc není...Děkuji všem Vám a děkuji Luly , že mě poňoukla Delfínky někam poslat...Marečku, díky, Jitu , moc mě těší , že po nejaké době co se koukáš na forum, zrovna na moje pohádky..díky, Marcelko, od Tebě mě to těší,,mooooc, Reni sluníčko, ty jsi zavítala...díky.., Misho TY jsi zlatíčko, ale moc mě nechval...abych nebyla pyšná..těším se na malování..Cilinko, motýlku ...ráda Tě vidím..díky..
Hanka

_________________
Potřebujete-li na vše čemu věříte důkaz,
jste odkázáni na život v nejistotě....


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: pohádky
PříspěvekNapsal: pát, 10 dub 2009, 19:19 
Offline

Registrován: úte, 20 led 2009, 23:56
Příspěvky: 77
Nenadálá vize

„Letím si světem za Tebou můj Pane, za Tebou můj Princi vládče říše pohádek, vládče říše bytostí přírody, letím světem za Tebou do Tvé říše.“
Louka nádherná se přede mnou rozprostírá, květy se tetelí ze svitu slunečního a potok se třpytí a trylkuje píseň přírody. Kolem víly a malé elfí děvčátka poletují a létající elfíci a skřítkové vítají mě v jejich světě. „Přišla jsem za Vaším vládcem, za Láskou svou, jíž jsem kdysi své srdce dala a on dal své mě,pro ochranu, pro štěstí a pro věčnou lásku naše světy různé spojující. Bylo to v dobách dávných, kdy Temnota přišla mezi Vás, a já musela jít s Anděly Světlu pomáhat. Přišla jsem za svým starým přítelem. „
A svět bytostí přírody mě vítal, vítal svou starou přítelkyni, všechno tančilo a radovalo se. Já čekala, čekala na něho na svého přítele odvěkého, Vládce říše těchto kouzelných bytostí. „Kde je, proč mě nepřišel přivítat? Tolik krásných víl se vždy kolem něj točilo , hned když se na kraji louky objevil, kde je ta Radost kráčící, kde je Ten jež všem bytostem svitu dodává?“
Na kraji louky se objevily Elfice, ne ty malinké s křidélky, ale vysoké a krásné dívky lidu vznešeného. Potichu kráčely krajinou jemně a vážně, květy pod jejich krásou rozkvétaly. Ten důstojný zástup blížil se a já čekala co se bude dít. Růžové lístečky květů zdobily cestičku pro Elfí vůz a Elfího krále s Královnou. Byla jsem poctěna tou pozorností a vážností situace. Čekala jsem vládce říše pohádek, ale přišel ELfí král, není slušné ho přehlédnout , zejména se vstupem hodným takového Krále. Jen sedl si se mnou a Královna mi jemně pokynula a posadila se jako já a mlčeli.
NA kraji louky, se pomalu blížil skřítek a jeho žena a do začínajícího kruhu bytostí přisedli i oni dva motýlci a gnómové Země a pomalu a polehoučku se kruh plnil. Já tak čekala, kdo přijít má a On nepřišel. „ Co mi chcete říci, co naznačit, kdo z Vás mě nejlépe naučí na co přijít mám?“ ptala jsem se, se zraky sklopenými. A zemní skřítci vtali a vzali mě k sobě do temných chodeb pod Matičkou Zemí. Tam žila podzemní žena a podzemní muž, kůži svraštělou. Podzemní skřítci staří jak sama Země a jejich děti také jak staříci vypadali. Ukázali mi Lásku, jak milují se navzájem, vždyť to světlo v jejich duších i v nejtemnější chodbě září. Já styděla se nad svým posudkem, jak jsou oškliví a v temnotě, vždyť oni žili ve větším světle, než mnozí na Slunci. Ano naučit mě měli nejvíce.
Když vrátila jsem se do kruhu všech bytostí, vážně na mě hleděli. Proč nepřišel můj Milý, Láska má jež mi srdce kdysi dala? Já hrála si kdesi s Anděly, já cítila se bojovníkem za Světlo být, za Lásku bez podmínek a podcenila Lásku bytosti nejmilejší, jeho Vládce říše pohádek a s ním smutní celá jeho říše.
Já pochopila, že bytosti přírody jsou zvyklé žít ve dvou a ve dvou je jejich život Láska a celistvost. Já se Anděly někde za krásou honila Ten, jehož v srdci mém čekal a s ním jeho říše. Jak těšit ho mohl rej vílích tanečnic, když čekal na srdce své se mnou do světa odnesené.
Stála jsem tam uprostřed pohádkové říše a motýlci svými křidélky mávaly a létali kolem mé hlavy, aby mě obveselily.
Otočila se vzápětí a odlétla z téhle říše, odlétla mezi své přátele Anděly a rozloučila se, vždyť nejsem víc a jejich Láska není víc než Láska přírody, vždyť Láska je jedna a je posvátná. Letěla jsem ke Stvořiteli …byla jsem tu dlouhou dobu a pomáhala, ale nejsem v srdci andělem, andělé nežijí ve dvou, to bytosti přírody a lidé. Já jsem bytostí přírody, prosím Stvořiteli, vrať mě domů, tam , kde je srdce mé. A Stvořitel se usmál a zeptal se:“Mnoho bytostí touží být Andělem, mnoho bytostí by rádo umělo to co andělé, chceš se vzdát toho všeho? „ moudrá očka mu hrála hravostí, neboť i on zná hravost elfí.
A já poklekla a přijala se, přijala se jako bytost přírody, pro Lásku, pro Dobro své i jeho.
Když vracela jsem se tam, kde byla má Láska, pochopila jsem : já nejsem přeci andělem, jsem bytost přírody, nemohu a nechci létat nad Zemí. …
Bojíš se lásky? Přijde Ti milování nečisté? Proč nemůžeš najít toho druhého? Jsi Anděl čistý a bez pohlaví a těla nebo jsi spíš bytost přírody? Máme své chyby a slabosti a tou nejkrásnější a zároveň nejmocnější je lidská či elfí Láska…
A tak jsem nahlas volala:
MY lidé jsme spíše bytosti přírody, nejsme andělé bez těla, abychom žili ve výšinách a sami, jsme tady na matičce Zemi, abychom Lásku svou sdíleli. Není nic špatného nebýt andělem, vždyť, proto jsme tady, abychom poznali lidský život se vším všudy. Kdo andělem byl, byl už jím a bude jím napořád…tam nahoře…..to už přeci dávno zná..co nezná je to, co prožívá, aby se učil…., je teď tady a tady je pro tuto chvíli…tady je člověkem. Jsme tu i pro život ve dvou….
A Stvořitel se moudře usmíval…………


Ani jsme to nečetla musím to nějak opravit...časem, ale četla jsem Oxanku v Tanci s Andělem a tak jsme to sem dala, opět trochu rozpačitě...
Hanka

_________________
Potřebujete-li na vše čemu věříte důkaz,
jste odkázáni na život v nejistotě....


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: pohádky
PříspěvekNapsal: stř, 06 kvě 2009, 0:05 
Offline

Registrován: úte, 20 led 2009, 23:56
Příspěvky: 77
Zlatý poklad skřítků
Šepotající květy podivuhodných zahrad, barvy jež svou různorodostí oku lahodily, a zeleň tak čistá a svěží, že dech se pomalu zklidňoval. Slunce posílalo svou léčivou sílu všude tam, kde je jí třeba. I zvláštní ptačí lid pobíhal a poletoval po okolí, jakoby nemohl opustit tu krásu. Sedla jsem si doprostřed a upřela svůj pohled do azurové dálky a zaposlouchala se do zvuků linoucích se krajem. Slabounké šelestění ve stínu mě vyrušilo ze snění a koutkem oka jsem uviděla sněm skřítků, který se v záplavě květů konal. Handrkovali se a překřikovali, kdo z nich mi předá hrnec se zlatem. Možná se hádali jen proto, aby upoutali mou pozornost. Pokud totiž skřítka s hrncem zlata nepolapíte sami a skřítek se rozhodne Vám svůj hrnec dát sám o sobě, je to veliká čest pro předávajícího skřítka a pro vás je to pocta nesmírná.
Tak se stalo, že i já jsem obdržela svůj hrnec zlata nebo spíš džbánek to byl od mužíka do barev oděného, s čapkou a s fousy až ke kolenům. Ten mužík se tvářil tak vážně a důstojně, ve svém prapodivném úboru, jak delegací by byl pověřen mezinárodní. Já stála tam a nevěděla jak tvářit se mám, abych lid ten malinký neurazila. Já stála tam a viděla ty pohledy kolem, sklonila se a poděkovala.
Svůj hrnec jsem si sebou nesla a nevěděla co s ním.

Držím ho v rukách od dětství, držím to bohatství a vím, že vždy ho tam budu mít, ať do říše skřítků či elfů zavítám či nezavítám, skřítci to bohatství uvidí, ví o něm. Držím ten svůj džbánek zlata jenom zatím nevím co s ním a také lidé ho pro své oči nevidí.

Napadá mě, že držím ho stejně jako mnozí lidé své duchovní a léčebné schopnosti, jen je nevidí a neví co s nimi……..prozatím

_________________
Potřebujete-li na vše čemu věříte důkaz,
jste odkázáni na život v nejistotě....


Naposledy upravil SEMHA dne stř, 06 kvě 2009, 13:00, celkově upraveno 2

Nahoru
 Profil E-mail  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 78 ]  Přejít na stránku 1, 2, 3, 4, 5 ... 8  Další

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Hledat:
Přejít na:  
Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group
Český překlad – phpBB.cz