Luisa Muratori a mnozí další i já z vlastní zkušenosti-vzpomínek, vím, že mnoho duší, které prošli koncentrákem, se rychle vrátilo zpět, ale jejich duše si to nepamatují, anebo jen minimálně, přesto že mnohdy umírali ...to je proto, že ty duše samy tomu nepřikládají zvláštní význam. Ty nejtěžší zkoušky nás nejvíce naučí. A ti, kteří nás nejvíce naučili, zasluhují poděkování. Kdybych si nevzpomněl na předchozí životy, nedokázal bych se dívat na poslední munulý život z pohledu, který už mám. Nebyl bych tam, kde jsem. Kdybych vytěsnil vše, nedokázal bych se vyrovnat s tím co by přišlo (kdyby se náhodou stalo něco tomu podobné), nedokázal bych to přijmout, smířit se s tím a i nadále milovat boha. Doporučil bych vám, kteří mi nevěří, že lidé v koncentračním táboře nepřicházeli o víru, film, který byl natočen na památku žen, které se po válce staraly o sirotky židu a vychovávaly je. Tento film byl natočen podle pravdy, kdy nežidovka se od rabína a ostatních židu, přez ostnatý drát, dokázala naučit základy jejich víry, modlidby, aby pomohla židovským ženám na svém baráku světit jejich svátky a pomocí něčeho, víry, jim dát sílu přežít další den a po válce se dostala do židovského domu v polsku, plného dětí, ale bez jediného dospělého člověka, těch přežilo málo. Utekla z Polska před hrozbou, že budou poláky vyvražděni, vlakem plným jejich židovských dětí přez naše uzemído francie a po dalších 2 letech konečně dostali povolení a odešli z francie do izraele. Všechny, desítky těch dětí, vychovala v židovské víře. Některé izraelské matky měly a vychovaly i přez 200 dětí, sirotku. Film natočilo hbo a snad se jmenoval vlak naděje, to už si nepamatuji( prosím kdo zná at napíše skutečný název či odkaz). Tato odbočka byla pro ty, kteří si nevzpomínají jako já a slepě věří médiím za socialismu i dnes za kapitalismu, že tam přicházeli o víru. Ale zpátky k tématu. Co kdyby vám někdo zabil dítě. Dokázali by jste mu odpustit? Co by jste dokázali bez předchozích zkušeností? Sám vím z vlastní zkušenosti, že to první, co udělá i nevěřící, obviní všechny okolo, i boha. Proč pane bože, za co mne trestáš (já byl ateista a najednou mi byl dobrý na obvinování), obvinujeme sami sebe, co jsme zanedbali, litujeme sami sebe a máme výčitky, že jsme mohli být lepší rodič dokud žil. že jsme..že jsme to a támhle to...Mnoho lidí to časem dokáže vytěsnit z vědomí (je to vlastnost našeho mozku traumata vytěsnit, abychom mohli dál přežívat, pardon žít). Ale kam se to vytěsní, do podvědomí. A co nám to udělá tam. Z praxe vím co. 1 příklad za všechny, jedna žena, které ji nezávisle na mne jeden léčitel řekl 3 měsíce přede mnou, že bude mít problémy ze srdcem, následné ekg ji ale řeklo, že srdíčko má v pořádku, a já ji na dálku udělal diagnostiku a napsal jsem ji, že se nevyrovnala se strátou svého dítěte (potratila ho) a že když si to nevyřeší, dostane infarkt. Volala mi zpět a řekla mi, že si myslela, že už to překonala, že už to má vyřešené, ale po mém mejlu 3 hodiny probrečela (měla to pouze vytěsněné do podvědomí). Poradil jsem jí jednoduché věci jak s tím pracovat a zpracovat to, jinak by jí to zabilo. Jinak v příštím životě by se stala uzkostlivou matkou chránící své dítě tak, že by se život s ní pro něj stalo vězením. Ale abych se vrátil k tématu. Kdybych si nevzpomněl, ale hlavně nezpracoval své vzpomínky na své minulé životy, nedokázal bych dnes vidět svuj poslední minulý život ve světle pravdy. Nedokázal bych pochopit a přijmout sám sebe, v lásce a upřímně. Nedokázal bych svuj smutek, zármutek, své slzy nechat téct v klidu duše. Může to bolet, můžu pocítit smutek, ale neustále se musím milovat. Nesmím hodnotit sebe ani druhé. Neříkat pane bože proč, za co mne trestáš, ale jen v klidu cítit soucit a lásku s odcházejícím, se svou dcerkou, kterou jsem vezl do pece v krematoriu. SVOU ESTERKU. Měli to dobře vymyšlené, nejdříve namluvili mužúm, že pojedou na východ do pracovních táboru, s tím, že jim slíbili, že rodiny s dětmi zustanou na místě a nic se jim nestane. Když nebyli muži doma, už nebyl nikdo, kdo by bránil jejich rodiny před dalším odsunem, navíc, když jim řekli, že jedou za svým otcem, manželem, bratrem..pak už bylo pozdě, když byli ve vagonech zavřených z venku. Nedokázal bych dnes necítit vinu, nedokázal bych dnes neobvinovat za její i moji pozdější smrt stejným zpusobem, nedokázal bych pochopit, že nemám co odpouštět, nedokázal bych ani přijít na tu jedinou pravdu, ŽE JÁ TO MÁM LEHKÉ, DALEKO LEHČÍ, ODPUSTIT JIM, ALE ONI, ONI TO MAJÍ DALEKO, DALEKO TEŽŠÍ, SI ODPUSTIT SAMI SOBĚ.. Ale tuto pravdu bych nikdy nedokázal přijmout, ani by mne nikdy nenapadla, kdybych si sám nevzpomněl na sebe, na své skutečné sebeodpuštění, které jsem musel udělat po tolika staletích. Nedokázal bych přijmout, že tolik mých příštích životu bylo neustále ovlivnováno tím, co jsem udělal, dokud jsem nepochopil, že na mojí lásce hlavně k sobě a všem okolo a k bohu se nikdy nic nezměnilo. ŽE VŠE CO JSEM KDY UČINIL JÁ, TY ONI BYLO JE A VŽDY ZUSTANE JAKO AKT LÁSKY. VŠE JE KONÁNO S LÁSKOU V SRDCI, jen naše hodnocení a naše podvědomí, kam jsme něco vytěsnili (podvědomí nás řídí z 95 %) nám říká něco jiného. ALE TO NENÍ HLAS SRDCE. Možná proto jsem vám to napsal, aby jste obzvlášt v dnešní době na to nezapomněli. Ne, nemusíte si vzpomínat, nehledejte pomoc u druhých , když vy sami si zatím nevzpomínáte, možná ani nebudete muset, když se vždy a za každé situace budete milovat, bez podminek a bez sobehodnocení. Jetli to ještě nedokážete...pak vítejte a vzpomínejte, pak jako i dnes já, to dokážete.MILOVAT SAMI SEBE TAKOVÍ JACÍ JSTE.
|