Omlouvám se ti karle, píšu tu své uvahy pro všechny, ale reaguji na to, co jsi ve mně evokoval ty. Aby i jiní pochopili mne, jak to vidím já. V knize andělé zavolali mé jméno (snad se nepletu) popisuje jak ve věku asi 43 let již potřetí v životě zažila klinickou smrt( nic není náhoda, proč 3x, poprvé v 12 letech, podruhé asi v 27 letech ), a tentokrát se nechtěla vrátit. Andělé ji ukazovali tam nahoře, že jsou určité zákonitosti, které by měla ctít i ona, a vrátiti se na zem.Že ještě je tu někdo, koho má co učit. Ukazovali jí to prostřednictvím názorných příkladů. A v jednom ji ukázali bezdomovce, jak ožralý leží na rohu baráku na ulici a spí. Ona s despektem na to zareagovala, no a co, ožrala, ale v tu chvíli si uvědomila, že ostatní andělé nebo duše, jak to nazveš je jedno, mu projevovali úctu. Na její dotaz odpověděli, že on obětoval celý svuj život, nic se nenaučí, aby pomohl pochopit a přijmout své spřízněné duši, svému kamarádovi, kterého tam nahoře, nebo ji, tam nahoře, miluje. A tím, že on pujde kolem něj, jednou, někdy, tak si uvědomí, že jako vynikající právním má dostatek peněz, aby pomáhal druhéjm, kteří nemají takové štěstí. Tak že, když i já mám podobné vzpomínky na tu druhou stranu, vím, že psala pravdu, že to tak funguje, že si před narozením vyberu, co chci zažít a zároveň někomu slíbím, že ho budu něco učit. Když tohle přijmeš, najednou se na mnoho věcí díváš jinak. Třeba já po tomle poznání a přijetí ho, jsem tvrdil, že jidáš měl ježíše nejvíce rád. On ho tak moc miloval, že byl ochoten nést 2000 let cejch zrádce od těch, kteří ani neveří, skutečně nevěří a nechápou o co gou. Pak jsem se dostal k jidášovu evangeliu, kde se píše, že ho ježíš přemlouval, aby přivedl vojáky do zahrady, jinak on nemuže naplnit své poslání. On nebyl budha,který učil do své smrti, svým příkladem a učením, on byl ten, kdo učil svojí smrtí. A jsem na začátku. Budu psát do diskuse někho, např, téma bude, jak naložit z hromadným vrahem, a já začnu vysvětlovat, že oni si slíbili před narozením atd atd atd...my se budeme míjet, nebo někteří se budou domýšlet, že jsem bez citu, když nedokáži cítiti tu bolest pozustalých, že nelituji ty oběti, že jsem ( promin karle) ne-člověk. Je to jen nepochopení se navzájem a nebo nezkušenost, neznalost určitého zákona paltného v této části vesmíru. A proč tomu věřím, že to tak funguje. Možná né, ale v okamžiku, kdy jsem toto pochopil, vzpomněl jsem si na něco z toho života po srti, tak najednou začnu přitahovat dukazy abych se utvrdil v poznání. Pak třeba příšla ta zminovaná kniha ( a já si řekl, ejhle, i ona má stejný poznatek), pak přišla možnost si přečíst jidášovo evangelium... Jenže nevylučuji možnost, nejsem fanatik, ale jsem otevřený poznání, i takovému, že nakonci se dozvím, že jsem se mýlil, a že je to uplně jinak. No a co, kdybych určitou část své cesty něšel s tímto poznáním, nedostal bych se na konec, kde pochopím, že to neplatí. Mělo to svuj smyl, vše má svuj smysl, vše co buh činí, andělé činí, dobře činí, jen my to nechápem. Možná na konci pochopíme, že je lepší nám dávat co potřebujeme, než nám dávat, co chceme.Jdu spát, dobrou noc.
|