Lili píše:
Každý den je jen začátek mého snu,
každý den se dívám do oblohy
a každý den toužím po tom Slunci.
Toužím být láskou co je zde ukryta.
Toužím po tom věčném světle,
kde tma není tmou a
světlo se změní v prostou lásku.
Tak co mi ještě chybí v tom životě,
když znám jenom teď.
Chybí mi snad společnost,
která posuzuje jen chyby,
ale prostou a tak obyčejnou věc neumí ocenit.
Řídí se dokonalostí,
ale lásku bezpodmínečnou
tou jen pohrdá.
Zdokonaluje své schopnosti,
ale to,že tu je jen jeden zákon
na to zapomíná.
Hermann Hesse v knize Siddhártha píše:
"Kámen mohu milovat, Góvindo, a také strom nebo kousek kůry. To jsou věci a věci je možno milovat. Ale slova milovat nemohu. Proto pro mne nauky nic neznamenají, nemají žádnou tvrdost, žádnou měkkost, žádné barvy, žádné hrany, žádný pach, žádnou chuť, nemají nic než slova. A to je možná to, co ti brání najít mír a pokoj. Je to možná mnoho myšlenek a slov. Neboť i vykoupení a cnost, i sansára a nirvána, jsou pouhá slova. Není žádná věc, která by byla nirvána; je jen slovo nirvána."
Lili píše:
Je to jen hra
a je na vás
kam bude mířit váš míč.
Jestli z chaosu do chaosu nebo k jednotě v sobě.
Hermann Hesse v knize Siddhártha píše:
"Zakusil jsem na svém těle a na své duši, že jsem velmi potřeboval hřích, potřeboval jsem rozkoš, potřeboval jsem honbu za majetkem, marnivost, a potřeboval jsem nejbídnější zoufalství, abych se odnaučil odporovat, abych se naučil milovat svět, abych jej už nesrovnával se světem, jaký bych si přál či namlouval, s dokonalostí, kterou jsem si vymyslel, nýbrž abych jej nechal takový, jaký je, a miloval jej a rád k němu vzhlížel."
¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨ (
) +
(
) =
(
)
¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨PS: Nikdy jsem moc knihy nečetla, přestože mývám jeden takový divný zvyk. Chodím do knihovny, půjčím si nějaké knihy, o kterých jsem přesvědčená, že si je opravdu přečtu, po několika měsících je vracím nepřečtené a půjčuju si zase jiné s tím stejným přesvědčením, že je skutečně přečtu a pak je vracím nepřečtené úplně stejně, jako většinu těch předchozích. Nevím proč to dělám. Když si je půjčuju mám radost a těším se, že si je přečtu, že v nich něco najdu, ale přinesu je domů a radost a těšení je pryč.
Stejně tak jsem si půjčila knihu od pana Hesse "Siddhárthu". Náhodou o ní někdo mluvil na chatu a tak jsem se nakonec do ní pustila, začetla se a přečetla ji. Je to krásný příběh, některých věcí, které jsem dřív neviděla, jsem si díky němu mohla povšimnout. I ve Tvých verších jsem si jich všimla, hlavně ta poslední sloka mě zaujala. Dřív bych jí chápala asi jen povrchně a dneska mi přijde naprosto geniální. Je to důkaz, že se neumím dívat a všímat si všeho toho, co mám před sebou. A tak pořád něco hledám a na něco se ptám, i na to, na co jsem už odpověď dostala a částečně to pochopila, ale časem to zase zapomněla. Buď si je třeba neustále to důležité připomínat, aby ani s časem ta pochopení nemizela, a nebo zastavit v sobě to ptaní s tím, že už se není proč ptát, že odpovědi jsem už dostala a zase je zapomněla a tak to asi není tak důležité vědět (kdyby bylo už bych to nezapomněla a nemusela to zase hledat a ptát se).
Nevím, jestli ráda čteš, třeba by se Ti příběh o Siddhárthovi také líbil. Je v něm hodně obsaženo, přestože byl napsán, tuším, kolem roku 1950. I když ve Tvých básničkách je to jistě všechno také, takže by to asi byl jiný příběh psaný někým jiným o věcech, které Ty sama znáš. Kdo ví.
Děkuju, Lili, za Tvoje poznání s číslem šest.