Lenka. píše:
Bolestí ve hmotě se učí údajná jemnohmotná duše? Myslím, že ne. O tom jsem psala. O fenoménu bolesti jako nutnosti k duchovnímu vývoji.
Škoda, že jsem to tam včera nenapsala o těch kamnech, napadlo mě to. To je jasný, že bolest, díky které se tu učíme jako lidé žít, potřebujeme. Abychom poznali, že oheň pálí a působí spáleniny, které ubližují tělu, takže do něj nebudeme strkat prsty, nebudeme sahat na rozpálenou plotýnku atp. .
A jestli je třeba bolesti k pochopení druhých lidí? Myslím, že taky ne. Bolest nikomu nezaručí, že z něj bude lepší člověk. Bolest člověka sráží, vyčerpává, ať dojde k čemu chce, taky si může říct, už jsem toho zažil dost, tak co se budu patlat s ostatními? Kolik je na světě lidí, kteří díky bolesti něco pochopili a začali na tom rejžovat ostatní? A to je pomoc? Řekla bych, že s bolestí mizí soucit, a bez soucitu kdovíjaké pochopení je k ničemu. Pochopení neznamená sounáležitost, nenese ji v sobě, kdežto soucit ano.
Lenko, ano, co píšeš je jedna z možností.
Každej to máme jinak, někdo opravdu kus vlastní, skutečný, reálný bolesti potřebuje, aby vůbec pochopil smysl slova soucit, někdo to dokáže i bez toho. A někdo, jak píšeš, naopak může zahořknout ...
Tady nijak moc nefilosofuju, kupodivu tyhle všechny reakce jsem viděl u jiných i procítil sám u sebe.
A proč by se jemnohmotná duše neměla učit bolestí ve hmotě? Jemnohmotnej zadek nikomu za jeho chyby nenakopeš. A myslím, že právě ty si dokážeš dost dobře představit jemnohmotné, vysoce duchovní, ze samého světla utkané, nafoukané odporně nabubřelé parchanty. Kterým teprve rozbitá huba po uvěznění v hmotě dá pochopit některé věci trochu lépe. Neříkám že to tak je, ani si netroufám si o tom něco myslet, jen se mi zdá, že by to tak klidně být i mohlo.
Popravdě, nemám žádný jasný názor na tuhle otázku, k čemu bolest je lidem a k čemu je případně dobré vyšším rádobydobrým entitám lidi všelijak trápit a šikanovat ... Nevím.