Moje vzpomínky jsou takové, že my sami si určujeme svoji karmu. Co jsme podělali chceme napravit. Nebo jsme na sebe sebekritický, copa já mužu, zasoužím si, nebo jsme dali slib třeba chudoby a pak další životy jej nedokážeme změnit. Né buh, ale my sami si vytváříme karmu, svými názory, domnělou vinou. Nebo nás někdo začaruje vid čarodějnice nebo kledba rodu, národa. Buh je milující otec, nesoudí nás, nenařizuje nám. Berme, že si něco neseme sem na zem, nějaký ukol. Tím ale taky někoho něco naučíme. Ale my to nezvládneme, tím se náš ukol posouvá do dalšího života, ale i učení těch druhých. Kdyby jsme to měli nalajnovaný a němli možnost učení se a rozhodování se, nebyla by to karma, ale diktát, jak se mužeš něco naučit, pochopit, když se to musíš naučit nazpamět před narozením a aniž to chápeš, i ty souvislosti, a jen to tupě uděláš, jako nějaký hovádko. vzpomínám si na příběh z knihy našeho léčitele. nějaká vědma lidem věštila na sjezdu léčitelu budoucnost. nejdříve jim něco řekla z minulosti a pak něco z budoucnosti. On to odmítal, až nakonec mu jen řekla něco z minulosti. Že vidí červené auto,které srazilo jeho 14 letou dceru z kola a zabilo ji. poděkoval ji a nic už nechtěl vědět. pouze jí neřekl, že dceři je 12 let. Pro jistotu ji ale dal na rok k babičce, do školy chodila přez les a neměla mít kolo. Nic se nestalo. Víš, něco se dozvíš a uvěříš tomu a tím to přivoláš. Vše co chcem dostaneme. Moje známá říká věštby lidem typu, příští týden nejezděte autem do práce, protože... Už ví, že to není dané, je to jen jedna možnost. To koho tu potkám, v jaké rodině se narodím je to formou domluvy. Někoho tam nahoře mám rád, tak mu slíbím, že to a to a on mi naoplátku slíbí, nebo někdo jiný mi slíbí nebo já někomu...V tomto vesmíru v tomto čase jsme se narodili jen ti, kteří si ten vesmír vytvořili takový jaký zrovna potřebují.
|