Lenka. píše:
Možná to někdo taky znáte. Kdo ví.
Mívám vždycky na podzim kolem listopadu období, kdy mám tendenci něco hledat, něčemu se věnovat, něčemu, co by mi dělalo radost a v čem bych cítila určité naplnění, ale nevím čemu. Tyhle pocity mě vedou k hledání způsobů, jak se k tomu něčemu dostat. A samozřejmě, že ezoterika je k tomu, jak dělaná. Už minulý týden jsem se přistihla, jak přemýšlím o astrologii, výkladech karet, přestože vím, že nemůžu dostat informace, které sama nevím, a že se těmto praktikám nedá důvěřovat, ale jak se říká tonoucí se stébla chytá. Dneska jsem si objednávala knihy do práce a zachtělo se mi objednat si i něco, co by pro mě bylo příjemným a zajímavým čtením, a tak jsem otevřela nabídku ezoterika, abych ji zase po chvíli zavřela, protože vím, že tam pro mě nic není, že je to pořád to samé dokola a já v tom nenacházím to svoje. Před nějakou dobou jsem měla velmi ráda autora duchovní literatury Antonyho de Mella, považovala jsem ho za kvalitního autora duchovní literatury. Jeho kniha "Čirá radost" mi opravdu udělala radost nebo jeho "Cesta k lásce". "Cestu k lásce" jsem si znovu půjčila z knihovny před třemi měsíci, otevřela jsem ji na chvíli, abych zjistila, že s tím, co je psáno, nesouhlasím. Že je tam spousta mezer a nesouvislostí, kterým se nedá důvěřovat. Že jde víc o kult osobnosti než o hledání pravdy nebo snad dokonce cesty k lásce. Ačkoliv mám odjakživa ke knihám úctu, tak bych s ní nejradši praštila do kouta.
Všechno to, co se nabízí (karty, astrologie, kyvadlo, karty, energie) je pro mě jako drogy, na kterých se akorát stanu závislá, ale k ničemu mě nedovedou. A stejně jako u drog mě to jen láká si zase dát další dávku (tzn. vyzkoušet nějakou ezoterickou metodu), přestože mám vyzkoušeno a vím, že s tím přijdou jen nepříjemné pocity a nepříjemnosti. Něco jako znouzecnost, vím, že tím nic nezískám a je mi to k ničemu, ale je to zdánlivě jediné, co tu je a co se nabízí.
Nezajímají mě karty, i když se někdy snažím sama sebe přesvědčit si nějaké koupit, protože nic jiného není (i když troje mám doma, jen jedny jsem si koupila, jinak jsem je dostala, ale nepoužívám je). Nezajímají mě planety a astrologie, práce s kyvadlem, rituály, andělé, mimozemšťani, Mayové, Atlanťané, pyramidy, ani energie (energie jsou příjemné, ale nemám pocit, že je to to, co chci), ani automatické písmo. Kreslit mi nejde a ani mě to nebaví. Dokonce i kameny nemusím pokud se na ně dívám z pohledu duchovního využívání, což je v podstatě rituál. Nemám nijak zvlášť ráda nic z té ezoteriky, která je běžně dostupná. A není to jen mými negativními zkušenostmi s ezoterikou, bylo to tak vždycky, jen jsem neměla odvahu to přiznat a snažila jsem se do toho napasovat, vždyť to přece je úžasné pro ostatní, tak to musí být úžasné i pro mě, a když to tak necítím.
Stalo se někomu z vás, že jste v celé ezoterice nenašli nic, co by vás opravdu oslovilo? Já jsem nasedla do vlaku, ve kterém jede většina lidí, která se ezoterikou zabývá, jenže problém vždycky byl a je, že sedím ve špatným vlaku, neoslovuje mě směr jízdy toho vlaku ani atmosféra. Jenže jiný vlak tu není.
Nejhorší taky je, že lidé z mého okolí v době, kdy jsem objevovala a seznamovala se s ezoterikou, tak oni o těchto věcech neměli informace, nevěděli moc o nich. A teď se tím snad všichni nějak zabývají, mají knihy, karty, chodí na přednášky, je to všude kolem mě, ale mě to nezajímá a nebaví. Zase jsem někde jinde než oni.
JJ to znám ...
Dej si kafe a pak si jdi zaplavat.
Nedělám si (jenom) srandu, bejvá rozumný v podobných stavech mysli nějak jednoduše a příjemně zaměstnat tělo. Tělo tě odmění příjemným pocitem daleko snáz než duše a pomůže to najít si rovnováhu. V současný módní esoterice opravdu je spousta komerce, balastu a přehánění a najít v tom něco, co právě tebe opravdu osloví, nemusí být nijak snadný.
No, tak jestli ti to zrovna nejde, dej si od toho pauzu a zkus tu pauzu záměrně naplnit nějakou jinou, jednoduchou příjemnou věcí. Nejlíp základní prožitky na úrovni těla. Procházka, kafe, plavání ... Změna úhlu pohledu. Jasně že to není řešení, ale na nějaký skutečný řešení se ti tak bude daleko líp čekat
Je to docela ..., pořád vzpomínám na jedno setkání, jel jsem kdysi "náhodou" vlakem s partou lidí, který se vraceli z nějakýho velkýho semináře s jakýmsi velkým esoterikem. Pamatuju si docela moudrou paní se smutnýma očima, která o tom semináři neřekla skoro nic. A jinou, starší paní, která toho pověděla spoustu, ale její oči se naplnily světlem až ve chvíli, kdy místo vyprávění seminářovýho moudra přešla na řeč o pečení buchet vnoučatům.