Registrován: stř, 13 črc 2011, 19:30 Příspěvky: 213 Bydliště: Rokycany
|
...ono je to totiž trochu jinak...v kolektivu indigáčů jde vše snáze, ale co pak? Když jsou postaveni tváří v tvář realitě života? Když nenajdou práci, kde jsou takto smýšlející lidé? Co to udělá s indigáčkem? Ten, který je probuzený, tak i když se tam trápí a nesouhlasí s tím, jak se to tam vede, tak bytostně cítí, že je tam správně, že by tam jinak nebyl...takže přes všechno vnitřní trápení ví, že se věci dějí a mění tím, že dnes a denně pracuje na tom, aby zůstával ve svém středu a vytrvale si stál za tím, kdo je a proč tady je, i když ho to nějaký čas stojí nesmírné úsilí, slzy a prožívá pocity méněcennosti... i přesto ví, že tím, že bude udržovat krb svých myšlenek čistý a zůstane takový, jaký je, i přes počáteční odpor okolí, že se jednoho dne ledy prolomí...jen on sám může jít druhým příkladem, všem těm zraněným duším, které se chovají tak nepřátelsky...krůček po krůčku...jen probuzený toto ví, i přes utrpení uvnitř sebe, a nejde jen o indigáčky, jde o nás všechny....ono zavřít se někde v ašrámu a dělat, že svět kolem neexistuje, že je to zlý svět, kde si všichni jen ubližují, tak to zcela jistě světu nepomůže....naopak si myslím, že svět potřebuje mít indigáčky a všechny takto probuzené lidi právě tam, kde to nefunguje, kde to zkrátka skřípe...proto jsme tu, to je náš úkol a není vůbec lehký. Neživme se tolik rozlišováním lidí na indigo ap., je o úplně jedno...neboť takový neprobuzený indigáček dokáže i postřílet spolužáky ve třídě, protože ten tlak neunese...tolik si přeje lepší vět, až sám začne hodnotit a posuzovat, až nakonec dojde k závěru, že je lepší všechny postřílet, než si dát za námahu světu ze sebe dát to nejlepší. Možná se vám to zdá kruté, co píšu, možná píšu i sama proti sobě, jak by se někomu mohlo zdát, neboť se sama považuji z indigo, ale právě proto píšu to, co píšu a je to jen moje pravda...moje pravda indigáčka v praxi...v reálném životě... Když člověk žije lásku a skutečně ji uvnitř cítí a projevuje ji i těm, kteří si to z pohledu druhých nezaslouží, pak i ti, kteří se chovají jako prasátka, začnou přemýšlet o tom, co to je za člověka ....každý, kdo křičí a chová se jako prasátko, ten má jen vlký strach a volá o pomoc, i když by to nikdy nepřiznal...v životě mu zkrátka nejvíc chybí láska...jak by ji tedy mohl šířit dál, když ji nikdy nepoznal? Dejme jim šanci...příležitost zažít ten pocit, který je nesdělitelný...přestaňme pořád dělat z našich dětí chudáky, že budou v normálních školách trpět, tím už jim tuto cestu utrpení tvoříme...nemusí tomu tak být...věřme jim, věřme, že právě oni na té zkoušce v realitě obstojí S Láskou Ivanka
_________________ "Je mi ctí, že jsem!"
|
|