Fórum Tety Kateřiny

Milí, všude se mluví o dětech a jejich výchově a práci s nimi a mě to poněkud trápí. Z toho důvodu, že v mém okolí jsou i dospělí indigáči i "duháči", a mnozí tu svoji jedinečnost ignorují nebo se v ní utápí. Přestože již nejsou dětmi, stále jsou velmi citliví, "měkcí" a vlastně pořád dětští. Přijde mi, že je škoda, že sami sebe omezí v tom, že jsou starší, a tak není možné mít dušičku z nové doby. I jako dospělí potřebují jiný přístup, jiné jednání atd.
Tedy, dospělí kolegové z nové doby, jak se vám daří v tomto světě?

Nic moc Ale už je to lepší

Ahoj monkey a všichni ostatní! Musím přiznat, že už nějakou dobu jsem přemýšlela nad tím, že všude se píše o indigových dětech, jak se s nima má pracovat, o jejich jinakosti a jaký mají úkol tady na Zemi, ale nikdo se nepozastavoval právě nad tím, jak se žije nám indigovým, kteří už nejsme dětmi. Proto děkuji za tento podnět! Takže dovol milá/milý monkey, abych zareagovala na tvůj příspěvek. Naše "jedinečnost" opadne jakmile si uvědomíš, že mít auru v barvě indigo je vlastně stejné, jako mít jakoukoliv jinou barvu - každá barva má svůj úkol! Je mi 30 a musím říct, že během povinné školní docházky jsem velmi trpěla a samozřejmě vybočovala z kolektivu, ale když vzpomínám na tu dobu, tak na druhou stranu jsem o takový kolektiv ani nestála. Když jsem se kolem dvacítky probrala a zjistila, že věci opravdu budou spíš tak, jak je cítím než tak, jak bych je podle společnosti cítit měla, začala jsem se pídit a postupně na sobě pracovat. Prošla jsem několika semináři a zasvěceními - byly to pro mě jistě zkušenosti z kterých jsem si vzala, co bylo třeba a šla zase dál. Během této doby jsem se naučila mimo jiné bránit svůj názor, pravdu - to bylo pro mě velmi těžké, protože jsem spoustě lidem byla pro smích - ááá, paní čestná. Ubíjely mě lži, intriky a nečestnost a chtěla jsem své okolí změnit. Dneska nemám problém podělit se o svůj názor a pohled na svět kolem (hmatatelný i nehmatatelný) - pokud o něj někdo stojí. Dnes vím, že na sobě musí pracovat každý sám, aby popošel o kousek dál. Já můžu být jenom kousek za rohem a čekat, pokud mě požádá o pomoc či radu. Žiju tady a teď jako ostatní indiga a lidé s jinou barvou aury, a mám pocit, že všem nám jde stejně o jedno: Jak spokojeně prožít tento život!?! Každý si ovšem pod slovem, "spokojeně" najde to své.

Děkuji za příspěvky;)

Ano, každá barva tu má svůj úkol.

Přemýšlela jsem, co bych k tomuto tématu o sobě napsala, a tak přispěla .. možná i těm mladším, které roky dospělosti teprve čekají. Napíšu tedy vše, co mě napadá o sobě.

Dětství:
Maminka vždy vyprávěla, že čekat mě byla naprostá pohoda, že byla moc šťastná a užila si to více než s mým bráchou. Narodila jsem se ve stejný čas, jako den mého narození, takže to vypadá velmi magicky:) Po porodu jsem nebrečela, ale něco jsem si spokojeně žvatlala. Sestra prohlásila, že za dvacet let své praxe nic podobného ještě nezažila. Jako malá jsem prý byla jako sluníčko, na každého jsem se smála. Pohodová, takové pojítko mezi všemi. Uměla jsem velmi brzo číst a mluvit, ale brzy jsem o to přišla a měla s obojím velké problémy. Nechtělo se mi, přišlo mi to zbytečné. Mezi cizími jsem bývala uzavřená a držela se stranou, trpěla jsem, když jsem měla spát jinde než doma. Všechny tábory jsem probrečela, protože jsem byla daleko od svých rodičů. Byla jsem celkově bojácné dítě, i když je to nepřesné, jen mě nebavilo lézt po skalách a hrát standratní hry, skládala jsem divadelní hry, psala scénáře, tancovala, zpívala a vymýšlela stále něco nového. Co si pamatuju, už jako malinká jsem mluvila s anděly a žádala je o výpomoci. Poznávala jsem je podle jemného mrazení, chodili mi dávat dobrou noc.

Puberta:
Nejraději jsem trávila čas tím, že jsem se poflakovala někde v přírodě a přemýšlela. Psala jsem, filozofovala, později zpívala. Nechápala jsem alkoholové a marihuanové dýchánky. Brzo jsem přestala jíst maso, hrozně se mi tím ulevilo. Začala jsem přirozeně vynechávat kdejaké jedy v potravě. Začala jsem si také více uvědomovat, že jsem jiná. Spíš mi to dávalo najevo mé okolí, které mé přístupy nechápalo. Hodně mi to ubližovalo, i já sama sobě. Jak jsem si postupně začala uvědomovat, o čem život je, přišla jsem si naprosto naivní. Všem jsem důvěřovala a nenapadlo mě o tom ani přemýšlet. O to víc pak vždy bolelo zjištění, že ti druzí nejednají na stejných principech. V této době jsem komunikovala s vyššími Já různých lidí. Nevěděla jsem, co to je, ale přišlo mi to přirozené, prostě jsem měla celou pubertu okolo sebe několik neviditelných společníků. Rozeznávala jsem je pocitově. Byla to taková morální podpora. Začala jsem se zajímat o esoteriku, ve 14 jsem měla v časopise inzerát a četla jsem lidem z rukou, učila jsem se vykládat karty, zajímala se o chromoterapii a chiromantii. Pamatuju si, jak jsem ráda pozorovala, jak mi mezi prsty u nohou problikávají světelké provázky, uklidňovalo mě to.

Zlom:
V 17 nastalo divné období. Asi toho na mě bylo celkově moc. Sešlo se najednou moc tlaků z venčí. V jedné školní anketě mě označili spolužáci nezávisle na sobě za sobce, samolibce atd. Tehdy mi to hodně ublížilo, protože já jsem sama sebe tak nevnímala, měla jsem je velmi ráda, až moc, ale tak nějak izolovaně. Přestala jsem téměř jíst. Měsíc na to zemřela babička. Bylo mi hodně vyčítáno, že nebrečím, nesmutním, ale mě to prostě nešlo. Nechápala jsem proč mám smutnit. Samozřejmě, že to hodně bolelo a že jsem si o samotě pak pobrečela, ale v těhle těžkých chvílich mě veškeré emoce opouštějí a jsem jak skála, pro ty druhé. Jenže v té době jsem to neustála a stala se ze mě anorektička. Přestala jsem mít na cokoliv sílu. Rodiče si to nikdy nepřiznali, že mi něco je. Sama jsem s tím střídavě bojovala a střídavě poddávala přes rok. Pak jsem poprvé ochutnala alkohol, který jsem do té doby odmítala a zjistila, že je to fajn. Teplé jídlo - lžičku teplého jídla - jsem měla až za rok a půl po tom, co to začalo a to když jsem si našla prvního přítele a on naplánoval, že budeme postupně jíst spolu. Zároveň jsme hodně sportovali, takže jíst jsem postupně pomalinku musela. S tímhle se přidaly zdravotní problémy - oslabená imunita. Pak jsem se přestěhovala do Prahy a studovala VŠ. Tady to všechno bylo nejtežší období. S přítelem jsme se po 2 letech rozešli a já v tom všem začala lítat naplno. Střídavě jsem jedla a nejedla, pila, pak jsem se dostala k lékům na nervy, tak jsem to motala všechno dohromady a nestabilně, v extrémech. Lítala jsem ze vztahu do vztahu, vždycky s naprostou důvěrou a otevřeným srdcem, jenže to bývalo jednostranné a mě čím dál tím víc psychicky ničilo, že jsem to z nich cítila. Stal se ze mě materialista, který nesnáší kohokoliv, kdo věří na Boha a anděly. Všechny, kdo mluví o nějaké víře, štěstí. Začala jsem ignoravat přírodu, napájela se jedy. Bylo mi to fuk, říkala jsem si, že to stejně k ničemu není. ...prostě a jednodušše, jsem se v té své přecitlivělosti utopila a snažila se z toho všemožně uniknout. Přesto jsem při tom zvládala žít samostatně, vydělávat, studovat a být oporou zbytku rozhádané rodiny.

Druhý zlom a dospělost:
Asi už byl správný čas. Loni v létě jsem se rozhodla jít na schůzku naprosto s cizím mužem, kterého jsem nikdy neviděla. Vyklubal se z něj krásný mladý chlap, nyní můj kamarád. Předal mi v podstatě info, že je čas jít na reiki. Od té doby se postupně vrací a zapadá do sebe všechno to, co se dříve odehrálo. Vracím se vším tam, jak jsem sem přišla na svět. Uvědomuju si, že nejsem materialista a nikdy jsem nebyla. Že nejsem žádný buřič, ani rozhýbávač, že moje přirozenost je prostě jen být a spojovat dohromady. Opustila jsem svůj ateismus a uvědomuju si, že celý byl jen z bolesti. Nechápu však zatím plně nutnost toho, co se se mnou odehrávalo doposud. Třeba časem pochopím. Neměním se, jen si uvědomuju, že vše, na co jiní přicházejí po informacích z vnějšku, dělám normálně ze své přirozenosti a vždy to tak bylo. Je fakt, že to mám vyhrocené, každá maličká drobnost se hned promítne ve velkém, ať už je to špatně zvolené jídlo, špatné myšlenky, špatní lidé. Vnímám to všemi buňkami těla a hned se to do něj promítá. Proto jím třeba samotné brambory či suchou rýži, protože mi to s dalšími věcmi přijde zbytečně pro tělo komplikované. .. objednávám si to tak i v jídelně. Vnímám rozdíly mezi srdeční láskou a pozemskou a přináší to problémy. Myslela jsem si pod vlivem ostatních, že každá láska k muži musí být nutně sexuální a vede ke vztahu. Přestože jsem věděla, že ne, že jde jen tak z naprosté upřímnosti milovat, bez potřeby to reflektovat do pozemských vztahů. Stávalo se mi opakovaně, že jsem nechávala u sebe přespat kamarády, s onou upřímnou nepozemskou láskou, ale jak jsem následně pochopila, nenapadlo mě nikdy, že to budou brát jinak. Brávala jsem od nich jakékoliv nemravné pokusy jako ránu pod pás. Dřív jsem se za to odsuzovala, že jsem naivní, nyní vím, že to byla ona „nová láska“, kterou oni však skrz své čistě pozemské vnímání nedokázali pobrat. Jsou však i tací, co to vnímají stejně jako já.

Přijdu si jiná i nyní. Mezi dospělými. Umím se zapřít a chovat se standartně "dospěle", ale není to ono. Okolí mne nechápe v tom, že mě baví hromady drobností, toleruju kde co, netrápím se tím, čím se trápí oni. Prý jsem rozmazlená, až moc vybírává a izolovaná... prý žiju, jak v jiné dimenzi. Nejlépe každý den v jiné. Mně to tak nepřijde. Ani nemám už potřebu hájit své názory, své pravdy, hádat se, něco řešit, spíš to všechno rozvrácené tmelím dohromady, nebo položím otázku a nechám jiné, ať se o ní dohadují. Nemám ráda kolize, burcování, soutěžení, nevidím v tom smysl. Bohužel mi přijde, že dnešní dospělá společnost celkem lpí na tom, aby každý měl na vše nějaký neměnný názor a uměl si ho obhájit. Přijde mi to jako přežitek, názory kolísají v čase a prostoru, proč se dneska pídit těžce po jednom, když zítra bude úplně jiný a za týden by se člověk rozhodl už úplně jinak. Dělá to celkem problémy v práci i ve škole.

Má dospělost je jako více omezené dětství.

Každopádně, jsem ráda, že šlapu cestičku těm mladším:)

Jinak ještě jedna drobná poznámka na konec.. všimla jsem si, že když poskytuji nejvyšší možnou pomoc křišťálovým lidem, tak jí nepotřebují.. už jí mají, je to jako by je v dlaních drželi samotní andělé, Bůh, nevím, prostě světélkují a jsou v klidu a okolo nich je světelná mlhovina, která nepustí dovnitř ani ven nic bližšího. Jsou tou nejvyšší ochrannou sami od sebe okolo sebe i v sobě.

To je barvicek... je nekdo kdo mi rekne jakej jsem ja??
Jedna mala holcicka mi rikala ze jsem pry "zlutej" tak nevim... ale to uz je davno a tak nevim zda mluvila prave zrovna o "teto" barve :o))

Kazdopadne koukam ze indigacci to maji v zivote hodne zajimave - se nestacim divit

EL+

DĚKUJI!!!

... asi to s tou tvou oblíbenou zelenou bude tak, jak říkáš! Teď mě napadlo, že jsem jako malá nikdy moc nemusela růžovou a dokonce v období 10 - 15 let jsem měla všechno tmavě modré a žádnou jinou barvu jsem nechtěla nosit ...

Ono to s těma oblibama barviček nemusí být přímo proto, že je to vaše základní barva. Třeba i když tělu nějaké vibrace chybí, má potřebu si je doplnit alespoň vnějšími podněty - barvami oblečení, jídel. Děti mívají hodně rády pestrobarevné věci, čím barevnější, tím lepší, jsou ještě zharmonizované a cucají si reiki (ta je barevná). Nebo pak bílá barvička, tu mají rády i kočky
Taky je rozdíl, v čem vy rádi chodíte a v čem vám okolí říká, že vám nejvíce sluší. Já se třeba v indigové a fialové se necítím moc dobře, přijde mi to smutné, ponuré. Stejně tak všechny ty přírodní barvy - béžové, hnědé, khaki. Jsem hodně bledá, takže vede bílá a pastelky:)

Zdravím. Je mi 20, brzo 21. Možná by bylo fajn se podělit s tím co jsem prožil, třeba to někomu pomůže.
Narodil jsem se ve správný čas na správné místo se správným jménem. Nic není náhoda. :-) Bylo to na konci bolševismu u nás, jsem díte sametové revoluce. Požívám tedy výhod svobodného přístupu k informacím. Narodil jsem se mamince, která je úžasná bytost, má věčná isnpirace, bez ní bych se ztratil v temnotách. To ona mne vede duchovní cestou, ze které mám občas tendence se vyhnout, díky ní jsem zjistil, že jsem indigové dítě. Jméno mám po bohu války, dává mi sílu bojovat a vzdorovat. Narodil jsem se v jeho znamení, jméně i čísle. Spousta věcí co mne posunula dál měla se symbolikou Marsu, raka a 69 hodně společného.

Mé dětství mělo "klasický" průběh. Většinu znám v vyprávění. Byl jsem hodné dítě, moji rodiče na to občas vzpomínájí, jak to bylo super, než sem začal dělat problémy . Brzo sem začal mluvit. Vždycky sem komunikoval s bohem, něčím vyšším. Mívám pocit mrazení v zádech nebo jak to popsat... Můj plyšový medvěd se stal vtělením pro mého duchovního rádce a imaginárního přítele. Vždycky sem měl a mám prorocké sny o malých a velkých věcech co se mi stanou. No prostě indigový .-). Nikdy sem neměl moc kamrádů, hádám že většinou to byli fialový.
Zlom přišel, když jsem objevil skauting. Myslím že mi pomohl překonat složité obodobí rané puberty. Příroda, kamarádi, jistá úroveň morálky a cti... Když ovšem mi začal vadit polovojenský chrakter a buzerace, odešel jsem. Nikdo to tehdy nechápal, všichni byli v šoku. Mirek Dušín byl v té době můj vzor.. Jak by to mohli chápat, vždycky sem nenáviděl nepotřebné autority. Nerad sem na sebe nechal křičet a když už jsem se dlouho trápil, nechal jsem toho. No popravdě, stále ve mě něco z těch dob je, ale myslím jsem si vzal ty lepší věci z toho. Dnes to vidím jako výchovu k slepé poslušnosti.
Pak jsem šel na druhý stupeň základní školy. To bylo nejtemější období mého života. Moji spolužáci vycítili, že jsem mnohem dál než oni a dávali mi to sežrat. Ne, že bych se považoval za něco víc, jen mám spíš pocit, že jsem je tehdy malinko předběhl ve vývoji. V tomto období mi pomohla ohromně hudba. Jednalo se převážne o elektronickou a rockovou. To mi zůstalo dodnes, každý vám řekne, že jsem blázen do hudby. .-) 2. stupeň to byla psychická šikana neustále od začátku do konce. Na(ne)štěstí mi byla dána do vínku agrese a celkem sportovní vysoká postava. Takže občas jsem se popral a fyzicky na mě měl málokdo. Byl jsem schopný "přeprat" i o 2 roky starší kluky. To me zachránilo od šikany tělesné.
Nicméně duchovní rozvoj žádný...
Pak jsem se díky velké náhodě (díky, bože) dostl na gymnázium asi hodinu cesty od mého domova. Konečně jsem zapadl do kolektivu docela normálních lidí, našel jsem i přátele a ... a nic. Žádný životní nebo duchovní směr. Dopadlo tak jak muselo, sebedestruktivně. Deprese, sabotáž školy (chození za školu, co jsem mohl ,sem očural), alkohol. Dodnes si myslím že ta škola byla z většiny ztráta času. Ten alkohol u mě začal být docela častý, konzumoval jsme jej často. Častokrát jsem se i opíjel. Na tamějším gymnáziu to bylo normální, nijam se nevypadl z průměru. Experimentoval jsme z trávou. Teď je to myslím ještě horší... Dnes se konzumuje vše. Vztahy, sex, zábava, poznání i dorgy.
A někdy v tomto divokém období jsem objevil punk, skinheads a fylozofický směr mého života. Punk mi dal ohromnou možnost svobody. Lidi na sebe byli přímý, všichni si byli rovni, dal mi ohromné možnosti vlastní kreativity. Můžete sami vydávat časopis, hrát v kapele, dělat stránky, sami dělat koncerty. Pokud na tom vydělátea necháte si to pro sebe, bývá vámi opovrhováno, jakýkoliv zisk se vrací zpět do "scény". Tedy je to skoro zadarmo a vše v duchu udělej si sám. (DIY) O dorgáchv punku potom. Ale není to tak, jak si myslíte.
A teď k mé tehdejší (současné?) příslušnosti ke kmeni skinheads. Není to tak jak si myslíte "Pane, bože na náš sluníčkový web nám píše nácek." Je to přesně nopak. Nechci se o tom rozepisovat, info máte tady -> http://cs.wikipedia.org/wiki/Skinhead Nemějte mi to za zlé, ale vysvětloval jsem to 100x. Jenom ve zkratce, je to nejstraší kult mládeže na světě. Vzešel od britské dělnické třídy spojením černých jamajčanů a bílych britů. Hnutí tedy bylo a je multikulturní. (A ano ohání s etím termínem i náckové.) Vznikli v roce 1969 (69 = znamení raka) a jeden s hlavních symbolů jsou bory Dr. Martens (Marten = bůh války). Styk s touto subkulturou mě naučil si prosadit si svůj názor, být sebevědomý a hlavně být tolerantní. (Jak paradoxně to zní, že?)
A osud dal přede mne jasnou otázku: "Co s tím chlastem, chlapče? Máš nakročeno lehce k alkoholismu nebo ne?" Díky své mamce jsem se dostal k práci s energetikou skrze kurzy pana Červienky. -> http://www.energoweb.cz/cz/ Myslím, že díky tomuto ustali mé deprese na čas. Když jsem se tomu poctivě věnoval. (Popravdě teď tomu moc nedávám :-)
Zároveň jsem přišel do styku s punkovou odnoží zvanou straight edge. -> http://cs.wikipedia.org/wiki/Straight_edge Což je životní filozofie vyznávající vegetariánství a absolutní drogovou abstinenci. Po radách mistra Červienky, a po tom co mi říkali mi vrstevnící z punkového kmene, jsem se s drogama nadobro rozloučil. (Ano i alkohol, káva, atd.) A díky mé brigádě na jatkách následně i s masem. Ulevilo se mi, spadl ze mne kámen. Cítím se mnohem svobodnější, i když mě to stojí hodně energie vzdorovat a být jiný. Bohužel, jsem zjistil, že mám občas na alkohol chuť. Asi jsem zastavil počátek závislosti. Nicméně jsem hrdý, že jsem to zvládnul sám a brzo. Někteří mí známí už byli i v odmašťovnách. To jen abyste měli obrázek o tom, jak se na střední pilo :-D.

A to nejduležitěšjí na konec. Ohromě mi pomohl právě pan Červienka, který nastartoval můjzájem o esoteriku a můj duchovní rozvoj. Krátce předtím jsem se začal zajímat i o různé filozofické směry a zjistil jsem, že mi vyhovuje anarchismus a komunismus. He he he, další šok, co? Ale to co píšou teortetikové těchto směrů je pro mě hluboce inspirativní a shledávám to jako pravdivou věc. Cítím to tak. Ale jak zpívá jedna kapela "Take no heroes - only inspiration." Tedy neber nic dogmaticky a ber inspiraci. Bohužel, bohudík, mám dar vidět vše v souvislostech. V obrovských souvislostech.
Dám příkklad. Co si myslíte, když vidíte ženu kolem 30-ti let a pěkným make-upem, jak pije kávu a je oblečená v krásném kožichu, kozačkách a kouří. Mě automaticky proběhně hlavou. Kosmetika=testovaná na zvířatech, kožich=pomník mrtvých zvířat, káva=vypěstovali ji zemědělci někde v jižní americe, kteří za to dostali bídně zaplaceno a jsou vykořisťováni, kozačky=kůže, utrpení zvířat a kouření. Nejenže podporuje pokusy na zvířatech, ale také podporuje masové vrahy malých dětí (mrkněte na % kolik mladých kouří). ale taky svým dýmem zabíjí mne!
A jak se s tím mám srovnat? A takové myšlenky mi běhají hlavou pořád. Ohromě jsem trpěl ve škole při společenských vědách, dejepise atd. Protože mi častokrát lhali do očí. A to si říkali odborníci.
Po přečtení knihy Hovory s bohem jsem s úžasem zjistil že mé rovnostářské cítění s druhými a duchovno úzce souvisí, super knížka doporučuji.
Můj úkol je jasný. Změnit sebe, změnit svět, změnit vás. To je jedno co, všichni jsme jedno. Cítím, že většina věcí kolem mě je špatně. Bytostně nesouhlasím se současným systémem a hledám východiska. Zatím jsem je našel jen u fialových... Možná hledám špatně.
V současné době studuji socální pedagogiku. Jsem odhodlán pomáhat lidem a vydělat si tím na živobytí. I když ta škola zase stojí za prd.
A je mi jasné, že vzbudím reakce. To se stane vždycky, je to můj dar slova. Prosím, nebuďte naštvaní.

A o alternativní medicíně se ani snad bavit nebudeme. Je to pevná součást mého života.