Teta Kateřina

E.:
Četla jsem tu pár příspěvků ohledně indigových dětí a zdá se s nimi máte bohaté zkušenosti.
Mám 11-letého syna a nevím zda je indigové dítě. Četla jsem zde symptomy, jak by se to mohlo poznat, ale nezdá se mi, že by to nějak splňoval. Vůbec neumím poznat, jestli je někdo indigové dítě, i když si o tom čtu :-). Ale možná, že o to ani nejde.

Od útlého věku mu dennodenně dávám každé ráno energ. ochranu, je tak samozřejmě do jisté míry pod mým vlivem a já cítím, že pomalu nastává čas, kdy se takto může o sebe starat sám, pokud to bude takto chtít. Nikdy jsem o tom s nikým vlastně nemluvila. A teď přemýšlím o tom, jak to vlastně dělají jiní rodiče.

Jak tyto věci řešíte u svých dětí (nebo dítěte) vy?

Od malička ho vlastně chráním, před vlivem který přichází z mé rodiny i z rodiny jeho otce, kde je docela velká rodinná zátěž (vnímám to na obou stranách), ale cítím, že nastává doba, kdy už to nebude nutné. Snad jsem jednala správně... ono se do toho samozřejmě zaplétaly i moje problémy.

Vždycky jsem si říkala, že bude umět (vnitřně, energeticky) správně vyhodnotit chování svého táty - alkohol, izolace od lidí a velké psychické problémy - ale i on je introvertní, velice technicky nadaný a nemá moc kontakt se svými emocemi a intuicí. A tak nevím, jestli jsem se nespletla. Snažím se s ním třeba mluvit o tom, co to znamená rozhodnout se pomocí pocitu a ne logickou úvahou a motivovat ho k činnostem, o kterých si myslím, že tuto polaritu probouzejí, např. hrajem na africké bubny,apod. Na jedné straně cítím, že to ještě neuvolnil, na druhé straně si říkám, že to tak má možná být a že možná ještě nepřišel jeho čas. Kdoví... :-) někdy je asi lepší nechat věci plynout ...
E.


Kateřina:
Vaše dítě indigové je. Nemusí se u něj objevovat všechny ty "příznaky", jak je popisuji a nemusí se vůbec zjevně zajímat o duchovní svět. tyhle děti to prostě už tak nějak mají v sobě. Velice často je právě ona introvertnost právě znakem, že mají brovský vnitřní svět, do kterého oststní lidi prostě nepouští. To, že o tom nekomunikuje, vůbec nic neznamená. Mnoho z nich je technicky založených. Mám dvanáctiletého syna a jeho nejčastější místo je u počítače. Se mnou o technických věcech příliš nemluví, protože má pocit, že to stejně nepochopím. Tyhle děti si technické informace jakoby už přinesou sem tak nějak odjinud...a bude jich tu třeba.
Pokud jde o ty ochrany a tak, dělejte pro dítě jen to, co cítíte, že děláte pro svůj vlastní klid. Ale u dnešních dětí ( a není třeba řešit, zda jsou indigové a nebo ne), je třeba, aby co nejdříve převzali svou zodpovědnost za své věci se vším všudy. Čím víc jim pomáháme, tím víc je na cestě brzdíme. Je pro ně nezbytné, aby si prožili zkušenosti, které je mohou posunout. A musí se naučit je samostatně řešit. Nechte tedy synovi dostatečný prostor nejen, aby si rozhodoval o věcech sám, ale aby taky nesl odpovědnost za všechno, co provede nebo tvoří.
Já to doma řeším tak, že se dětí ptám, zda chtejí nebo nechtějí udělat ochrany, ozdravovat jídlo ap. Samozřejmě si o všem tom s nimi povídám, pokud tedy chtějí. S tím, že jim řeknu: Já to mám tak a tak a věřím tomu, protože jsme si vyzkoušela, že to funguje.Ty si rozhodni sám, čemu budeš věřit. A na tobě je, jak se k tomu postavíš, ale je to tvůj život, takže zodpovědnost je tvoje.
A hodně si povídáme jen tak...o životě, o tom, co si o čem myslí a tak...je to s příchodem puberty čm dál tím složitější, prto je třeba čím dřív, tím líp. Děti pak mají v tomto věku tendenci mít za každou cenu opačný postoj než jejivh rodiče. Ale je to správně. Tím právě hledají to, čemu budou věřit sami. A nám nezbývá, než věřit, že jsme jim do tohoto věku dali to, co jsme uměli a teď už předat vše, co se týká jich samotných, jim. Takže se mi osvědčilo ( mám i 21 letého syna) přistupovat k nim tak, že : Miluju tě, a budu tě mít ráda ať budeš jakýkoli, ale sám si rozhodni, jak chceš, aby tvůj život vypadal. Máš ho ve svých rukách a musíš si tedy vše, co přichází, zvládnout ty sám.
V dětech se tohle všechno opravdu teúrve probouzí a hlednají si vlastní cestu...u těch introvertů se to hůře pozná, ale věřte mu a nechte to na něm!
S láskou Kateřina

Milá Kateřino. Děkuji za pochopení toho co jsem stále nechápala a to kde se v mé dceři vzali ty zralé názory apod. Velmi často mam pocit, že ví lépe. Když ji bylo půl roku, kartářka mi řekla, že já jsem tu byla již mockrát, ale na ní nemam-její duše, že je již téměř u konce-cesty v těle. .

Myslím, že nemusí být vzpurní, buřičští jak jsem četla na stránkách doktorka. cz. Má dcera nar. 14. 3. 2000 taková není, je vstřícná, čestná, moudrá. Od 2 let mi šokuje jasnými postoji, názory, má jasno víc než kterýkoliv dospělý kterého znám v mezilidských vztazích, vidí do hloubky, podstaty problému, který dospělým kolikrát ani nedojde. S obrovským smyslem pro pravdu, čestnost, spravedlnost. Pokud dospělí řekne nějakou hloupost nebo něco zkreslí apod. hned to odhalí, má v tom jasno jak to je-nedá se oblafnout, pokud se o to někdo chce pokusit hned hlásim ať mluví pravdu, protože chci předejít, že se mi pak bude ptát proč ten a ten jednal hloupě apod. -mě je pak stydno za dospělé-to se děje třeba i u doktorů apod. Brzy mluvila-hned velmi čistě a s velkou slovní zásobou-komunikativní, kamarádská. Nikdy se nebála-neprošla fází(kolem 7 měs. věku)bání o maminku apod. Pokud Často mluví o létání, vílách. takže jednou stranou moudrá, naprosto se orientující v tomto světě a na druhou stran u sní, povídá s neživými předměty(spíše dříve)s obrovskou fantazií. Má umělecké sklony-od 1 maluje(nikdy neměla fázi hlavonožce)hned malovala veškeré detaily-ale zvláštní bylo, že většina dětí co hlavonožce maluje-což značí, že je pro ně důležitý obličej a ne tělo-moje dcera někdy klidně vynechala oči, nos nebo pusu, tělo mělo ale vše do posl. detailu. Později postava měla a má vždy vše a vždy má pohyb(jakoby duši). Také často maluji létající víly a pokud maluje zvíře, tak i takové, které nikdy ve skutečnosti neviděla, má vše co má mít. Také má dcera absolutní hudební sluch. Máme výborný vztah, překvapovalo mi, že jsem se s ní mohla již v útlém věku jakoby bavit o čemkoliv, dokáže mi i poradit-jen mam někdy pocit, že je to nebezpečné, je to přece jen dítě a lidé co jí znaj s ní jednaj jak s dospělou a mam na ni třeba vyšší nároky nebo nevim jak bych to vyjádřila-prostě tím jak je moudrá se někdy zapomíná, že je dítě. Každopádně ji moc miluju-i ona mi říká, že jsem nejlepší maminka na světě :-)a vážím si jí moc. Její bratr(nar. 87)má Downův syndrom-není již doma pořád, ale když ano-je s ním ráda a i když občas řekne-proč nemám normálního bráchu, když pro něj jedeme-dívá se pak na něj jak na obrázek a je šťastná. Pak zas klidně řekne, že je blbej-má v sobě jakoby velkou dávku moudrosti, citlivosti, něhy s viděním do duchovní hloubky a na druhou věcnosti, vnímání tvrdé reality nebo nevím jak bych to správně vyjádřila. Atd. -pro to vše si tedy myslím, že je to indigové dítě-co vy?Ivana

Kateřina:
Stoprocentně je indigové dítě. To, co píšete, j epro ně naprosto tyické. Vůbec nemějte nepříjemné pocity, že na ní kladete větší nároky. Oni tohle potřebují. Nesnáší, když se s nimi mluví jako s dětmi. Indigáčci bývají agresivní jen když jsou svým okolím nepochopeni a špatně vedeni. Máte doma velkého učitele. Važte si toho.

Nová společnost (28.11.2011)
Nové informace o transformaci a převaděčích (19.10.2011)
Výklad Majského kalendáře a roku 2012 (13.11.2010)
autor: Kateřina Pokorná