Jak to vidíte vy

Mapudy

Zde si můžet počíst v deníku stálého přispivatele na mém fóru Mapudyho.
Úplně dole pod textem si také můžete stáhnout jeho přepis prvního notýsku v elektronické podobě: "Moje tajemné porozumění -Rozhledy bez zdí".
Zaujaly mne jeho myšlenky na cestě jeho "hledání". A proto je předkládám také Vám:


Autista

určitě už jste o nich slyšeli, jsou různí, někteří dokážou spočítat jediným pohledem rozsypané sirky, jiní si pamatují naprosto vše co spatří do nejmenčího detailu a jiní se jen tak houpou dopředu a dozadu naprosto nepřítomně s myšlenkama jakoby v jiném světě a přesto, upustíte-li nějaký předmět aniž by se na něj podívali jej chytí s nejúžasnějším postřehem.
Kdo jsou tito lidé? Jde o chorobu? Nemoc? Vadu?

Zkusme se zamyslet nad jednou zajímavou možností, o které lidé nepřemýšlí už jen proto, že "věda" tvrdí něco jiného. Nikdo neví jak funguje mozek ačkoliv o něm existují rozsáhlé studie a nesčetně odborných knih. Předpokládám, že těmto lidem již různými metodami byl mozek monitorován. Ale co kdo zjistil? Možná funguje trošku jinak u těchto jedinců. Ale co všichni neustále opomíjíme? Duši, mysl... kdo tvrdí, že toto sídlí v mozku? Je vědění a poznání součástí mozku a nebo mysli či vědomí?Zabývá se psychologie opravdu těmito otázkami? Pokud tyto otázky nemůžeme zodpovědět, pak určitě nelze zavrhnout následující možnost.
Autisté jsou přítomni ve svém celém prostoru. Nevnímají jen očima, nevnímají jen hmatem, ale prostorem kolem sebe. Jsou součástí tohoto prostoru. Jsou přítomni ale ne pouze v těle. Jsou neteční a přitom studují vše kolem sebe. My se na ně díváme a přitom ignorujeme, že oni se dívají na nás... jenže ne očima.
Nejsou si vědomi své odlišnosti.
Je to jen možnost. Možná bláznivá, ale pro mne tisíckrát reálnější než tvrzení, že jde o nemoc či chorobu. Mohu to rozvésti dál a dál a dál... :-)
Každopádně opakuji: nikomu nic nevnucuji, je to jen možnost...



Umění žít

Je obecně známo, že když člověk méně řeší a více jedná a jedná dle svých přání, čili po čem touží, bývá takový člověk šťastný.
Pokud však při svých krocích omezuje jakýmkoliv způsobem ostatní lidské bytosti, nemusí se ve finále věci vyvíjet k naprosté spokojenosti ale naopak k určitému druhu mizérie a místo plynulého letu ve výškách přichází bolestivý pád.
Když milujete, zkuste milovat bez snahy přimět druhou osobu, jakýmkoliv způsobem, že vy jste ten nej nej nej koho může mít. Slova jsou jen slova, mají velikou moc, vaše činy taktéž dělají zázraky, dnes v hodně případech i majetek, dary mívají výrazný vliv, zejména pokud tak činíme jen abychom dannou osobu přesvědčili o sobě... vším omezujeme svobodnou vůli rozhodnutí, které mělo by přijít ze srdce. Pokud srdce říká ano a přesto máte pocit, že si s danou bytostí nerozumíte... bývá to jen zdání právě díky vlivu okolí, svého rozhodnutí určitě litovat nebudete muset - srdce ví líp.
Když však rozhodnutí nepřijde ze srdce, bude jednoduše váš partner po vás vyžadovat to, co jste mu vše nabídli. V domění, že jde o lásku.
Srdce se dá na chvíli uchlácholit, obalamutit, ale ne na vždy. Přijde chvíle, kdy na to vše okolo budete koukat s jakýmsi nechápajícím pocitem, proč se necítíte spokojeni. A začne boj.
Jinými slovy, kdyžby rozhodnutí přišlo od srdce, řešit to prostě nebudete. Možná budou malé bouřky, neshody či argumenty, ale budete jednoduše stále mít to, co se vám nabízelo a co jste dostali - lásku.
Pokud jste dostávali dary, vnichž jste chtěli číst slova "miluji tě", budete mít dary... možná i bytost která vás miluje, jenže není to ve vás.... a tak se rohodnete si jít za svým štěstím, ublížíte partnerovi a nebo si to vše uvědomíte a budete se snažit žít dál s partnerem s tím, že mu nebudete chtít ublížit. Jo, ale tím ublížíte zase sobě, což jste učinili na samém začátku. Omezit jiné, je špatné, omezit sebe je ještě horší. Co kdo udělá je již každého volba.
Rada? Občas se zastavte, vypněte a zeptejte se sami sebe zda je to přesně to co chcete dokud je ještě čas. Poznáte to, bude-li to to správné, prostě vás nic jiného nenapadne, budete cítit jakési vnitřní pohodlí a klid. Když si nejste jistí, je možná něco v nepořádku. Možná vy máte jasno, ale možná partner ne. Když jste na druhé straně, čili vy víte, že je to co chcete avšak partner zjistí, že nikoliv... bude to ztráta, ale věřte, více by vás bolelo kdyžby později partner zjistil že s vámi šťastný není.

Pravdu mít nemusím, takhle se ale na svět dívám já...(dnes už je to trošku jinak…)



Radost?

Radovat se ze života lze mnoha způsoby... dle mne existuje jen jeden a to jest ten, kdy se ze života opravdu radujeme MY, bez ohledu zda se někdo směje, zda jsme prohráli či vyhráli, zda si o nás někdo myslí něco nepravdivého či nemilého, bez ohledu na to zda máme, či ne, na čele fajfku říkající "jsem členem stáda"... co přijde legrační mě mne rozesměje a že se nesměje někdo jiný není můj problém, to co rozesmívá ostatní nepřijde směšné zase mě a to opět není můj problém...
Zda se lidé neumí zeptat aby se něco dozvěděli a raději volí cestu intrik, "pastí" a hraných přetvářek je jedna věc, to že mi nevěří když jim odpovím... je věc druhá, leč nemá to nic společného s mou důvěryhodností ale prostě s trendem lidstva, kde si lidé už nevěří a ani nechtějí, dokonce ani nevěří že se někomu dá věřit... trošku smutné...
Kde je lék? Ve vašich rukou, naučte se věřit sami sobě...protože zda nevěříte druhým pramení přímo ve vás a dle toho na sebe prozrazujete kdo doopravdy jste a roztáčíte spirálu, ze které není cesta ven... prostě začněte věřit sobě a nebojte se že něco ztratíte...ano, ztratíte a moc, ale nic co by za to stálo. Naopak získáte mnohem víc...takže trošku optimismu do života a začněte se skutečně radovat! Za sebe!




"Tekutí" lidé

Lidé jsou jakési tekutiny, buď číré, čisté a chutné jako je voda, nebo mohou býti kalné, odporné, nechutné, sladké, kyselé, hořké, trpké, horké, studené....
Lidská těla jsou zase nádoby, v nichž ona tekutina jest. Nádoba se stává potěšením při pití chutné životodárné, čisté a osvěžující vody... čili jde o jakýsi bonus. Může být krásně tvarovaná, malovaná, různé materiály...prostě dle vkusu jedince může býti radostí a nebo jen nástrojem. Podstatný však stále zůstává obsah nádoby. Když nám chutná obsah, dokýžeme se doopravdy těšit i z nádoby. Proč jí taky přehlížet, že? Každopádně žíznivého jen hrnečkem nepotěšíte. Ovšem některé nádoby mohou býti vyprahlé, prázdné, suché, prasklé...
Prostě jako lidé. Tekutí lidé...ve svých nádobách.
Někteří však zůstali už jen nádobou, bez tekutiny...na nás ostatních je, abychom je zase naplnili. Každý trochu a nebude prázdných nádob...




Dar

Jak ostatní naloží s dárky, které jste jim dali, je jejich věc... je to jejich volba.
Jak vy naložíte s darem, který byl dán vám....je zase věc vaše...
Vaše volba...

DAR = život




In vino veritas

Ve víně je pravda. Opět jednoduchá slovní hříčka a kde se skrývá její síla? Každý si tu sílu musí najít sám...cokoliv v tomto slovním spojení vidím já dává křídla mne.

Je to cesta vína, od svého počátku až ke skleničce. Víno potřebuje čas, skvělé načasování, péči, porozumění, upravit, stočit… mezitím vším jsou dokonalé pauzy, plné Slunečního světla, západů Slunce, hry dětí mezi vínem, zpívajícím si majitelem hroznových sadů jenž se mezi nimi prochází broukajíc si své oblíbené melodie… majitele jenž do své hrsti tu a tam nabere hlínu od kořenů rostlin a svým prostým Bytím jí procítí… v těchto pauzách odehrávají se příběhy a rostou úžásní lidé… to vše zapíše se do sklizeného vína jakožto ona “Pravda”. Ti, kdož víno pijí mohou toto všechno prožít v jediném momentě, aniž by si ve své představivosti ony možné příběhy a cestu vína vyobrazovali – pouze tím, že vnímají onu sílu bytí. Přítomnost. A ta chuť! Ta chuť prozrazuje kolik lásky obsahuje.

Komukoliv jinému by má myšlenka mohla zdát se skvělá, leč v momentě kdy se na ní spolehne spadne z oblohy k zemi zrovna tak jako by spadl orel s křídli motýlími... každý jsme jiný, ale tyhle křídla patří mne…vy svá křídla hledat nemusíte, by už je dávno mate, jednoduše je přijměte a buďte …

In vino veritas... pravdu nehledej v tečce za větou, pravdu hledej v mezerách mezi slovy, v mezerách mezi písmenky...v mezerách bez nichž by nebylo významu.



Stýskám si stýskám...

častokrát slýchávám tato slůvka z úst lidí a někdy tato slova nemusím ani slyšet vysloveny a stejně jako by je oči lidí vyslovily. V návaznosti na KOUZLO předchozí, napadla mne tato asociace:
Kouzlo funguje.
Na polštář hlavu svou skládáte a vedlejší prázdný shledáváte.
Myslíte na osůbku, jenž vedle vás na druhém polštáři usínává ale teď zrovna není tam.
Honí se Vám hlavou, že by jste rádi aby už byla zpátky.
Nebo možná, že stýská se vám po ní.
A pro všechny tyto myšlenky zapoměli jste otevřít oči.
Neb danná osůbka tam přeci s vámi taktéž je!
Právě proto, že čas je pouhou desiluzí, jsme stále jen v přítomnosti.

Já vím, že je to bláznivé, ale když máte přítomnost a víte, že zítra bude přítomností i moment, kdy vedle vás bude vaše druhá milovaná polovička, pak máte vedle sebe dvě přítomnosti. Která z nich je méně přítomná? Která z nich je hodnotnější? Přeci obě jsou identické. Nemusíte se přeci trápit pro něco co zdá se vám nemáte, neboť to máte, jen to ještě nevidíte - stačí otěvřít oči

Milující Slunce

A to je má druhá myšlenka. Slunce svítí, dává život, hřeje, živí a popohání.
Chtěli by jste býti na jeho místě, když víte, že Vám nikdo nemůže oplatit stejnou měrou? Že vás nikdo nebude hřát a nikdo Vám nebude stejně svítit? Taky máte někdy takový pocit, že ze sebe vydáváte maximum a byť vás naplňuje radost druhých, přesto vám něco jakoby schází? Ten pocit přijímání? Obojí má být v rovnováze a ono také je... opět je jen třeba otevřít očka. Nemůžeme býti všichni jen pekaři, abychom mohli odměňovat stejnou měrou... nemůžeme být všichni ani zahradníci abychom se květinou odvděčili za darovanou květinu... každý dává a přijímá ve formě zcela odlišné... a totéž dělá naše Sluníčko. Hřeje, svítí... a odměnou mu jsou krásná kvítí, plná lásky a života, křehká a přesto barev plná paleta
Kvítí, jenž by nikdy nemohla vyrůst přímo na Slunci ale ani bez něj...



Vesmír z písmenek...

Procházíte si obchůdkem s knihami, vnímáte pulsující energii z knížek, kolem nichž procházíte aniž by jste měli nejmenší tušení o čem jsou, nasáváte někdy až magickou vůni nových knížek a téměř vždy cítíte vnitřní vibrace z toho velikého množství informací kolem sebe, jednoduče mysl vás brzdí upozorněním jako "Nedostatek peněz" nebo "Nedostatek času" zatímco cosi uvnitř už žije představou knížkami naplněného náklaďáku v němž ujíždíte domů, popřípadě nutkáním se přestěhovat s polštářem pod paží rovnou mezi knížky. Mají v sobě něco magického. Něco, co nám dává velikou odpověď aniž bychom si četli jejich obsah. Ale co je to? Vezmeme si knížku, prokoušeme se titulní stránkou, úvodem, věnováním a než se nadějeme zjistíme, že nejsme ochotni knížku odložit dokud ji nedočteme celou. Nebo si ji alespoň strčíme do tašky se svačinou, kdyby se našla volná minutka abychom mohli pokračovat v cestě mezi písmenky. Ach ta písmenka. Co jsou vlastně zač? Celý příběh, román, poskládán v napínavých poutavých větách. Věty poskládané ze spousty různých slov a slova skládající se z písmenek a hlavně mezer, bez nichž by nebylo vět a ani příběhů. Ano, mezera je velice důležitá stejně jako písmenko. Obojízrodilo se v myšlenkách autora knížky a posléze bylo převedeno do určité tištěné podoby. Celičký příběh existuje popsán v jediném svazku knížky. A celý tento příběh je prožíván tolikrát, kolikrát si jej vezme do ruky jiný čtenář. A přesto ten příběh je již napsaný, když jsme na začátku knížky, neříkáme si co asi v "budoucnosti" náš hrdina udělá. Uz to dávno učinil. V knížce je tolik informací v časové posloupnosti a přesto čas je dán jediným okamžikem. Přítomností. Je již napsán. Už je tam celý. V jediném okamžiku, ať jsme kde jsme. Ať jsme teprve začli číst a nebo se již blížíme ke konci. Nic to neovlivní skutečnost, že příběh už má svůj konec i začátek ve stejném okamžiku. Žijeme příběh knížky. Zrovna tak my žijeme jinou knížku... ta která je psána z písmenek, jenž my neumíme číst. Písmenka, z nichž je poskládán Vesmír a život... písmenka, které díky mezerám dávají smysl celému příběhu.... chceme-li, můžeme hledat každičké neznámé slovíčko v knihách dalších a postupně se ve všech těch nedočtených knihách ztratit... a nebo můžeme jednoduše pokračovat v knížce jediným dechem a prožít jej naplno tak jak nám naše fantazie radí... plout si mezi písmenkama Vesmíru beze strachu, zda plujeme správným směrem. Vždyť sami tvoříme nedílnou součást té krásné "knihy"...




Nehmotný hmotný svět

Když je tma, nevidíte stín a nevidíte vlastně ani nic co ten stín může tvořit. Když je světlo, vidíte nejen hmotu, které se můžete dotýkat, ale i onen stín, který nemůžete ovládat, který prostě je. Nemůže s vámi komunikovat. Můžete mu dát jen určitý tvar. Stín je stín.
Náš život, tak jak jej vidíme a vnímáme našimi smysly (zrak, sluch, čich, hmat) a vše v něm, včetně veškeré hmoty kolem nás, je naprosto tímtéž - stínem. Čili realita je zcela někde jinde. Reálné není to čeho se můžeme dotknout či něco co vidíme.
Realita jest to, co dokáže vrhnout onen stín "reality".
Jen si zkuste představit, že jste stínem a potkáte stín čehosi, co chcete uchopit ale nemůžete. Protože jste jen stínem...nemůžete, dá se říci, ovládnout ani cestu aby jste se ke svému druhému stínu dostali. Nepřijde vám to hodně podobné s tím, co nazýváte život?
Mne ano. Všude slýcháváte poučky osvícených lidí, jenž tvrdí, že vše je ve vaší fantazii. Cokoliv myslíte, to také tvoříte. Co si představujete, to přitahujete. Čeho se bojíte, to stane se spíše než to co si přejete. Protože vaše mysl je tím co tvoří realitu. Proto je kolem toliko zla, toliko násilí a bezpráví. Proč? Zamyslete se. Začnete se bavit o politice a co z vás dříve či později vypadne? No? Nezní to třeba takto?
-Všechno jsou to lumpové, kterým nejde o lidi. Všichni si chtěj jen nahrabat.
-Když se podívám, vidím takovou beznaděj. Copak má smysl se s někým hádat a přidělávat si akorát starosti? Dělat věci akorát horšími?
-Když chce někdo udělat konečně něco dobrého, vždy se najde nějaký bezcharakterní lump, který toho akorát zneužije.
A tak dále a tak dále. Mohl bych pokračovat. Máte předsudky a kypíte beznadějí. Naprostou neochotou cokoliv změnit. A když se někdo snaží, pak se postavíte do davu většiny, kde všichni tak činí tak proč bych já měl být vyjímkou? Ale jo. Avšak tímto naplňujete přesně své obavy. Děláte přesně tak, čeho se bojíte.
Odpověď totiž je v onom stínu. Stín je naše fantazie. My jsme ti, kdož jej mohou vrhnout. Kdož jej budou tvořit. Vytváříte-li ve své fantazii obavu, co by se mohlo stát, jako by jste onu podobu obav ztvárňovali a vytvářeli tak svůj stín. Stín, který je podobou toho, co nyní vnímáte jako život.
Ale jen když si neuvědomíte, že nejste stín ale ten kdo stín ovládá...kdo jej vrhá... je to nepředstavitelná představa? Ano, pro mne také byla. Ale je čím dál tím jasnější. Nebudeme však předbíhat. Nevím jak daleká je ještě cesta má.
Nepobíráte to?Tak to zkusme ještě jednou.
Váše fantazie, představy, vaše obavy, vaše touhy, to vše je vyobrazeno stínem. Což znamená, že je-li fantazie stínem, musí být prvně tento obraz stínu vytvořen. A tak se postavíte tak, aby jste onen obraz viděli. Viděli, jak asi bude vypadat. A až se tak postavíte, uvidíte obraz stínu na zdi, či na zemi, to je jedno kde. To je stále ale jen a jen vaše představa, která ziniciovala ono ztvárnění! Tam kde se asi stále nechytáte je ona díra, mezi ztvárněním a myšlenkou. Jeli i naše tělo stínem, pak je vrženo jakousi bytostí, kterou my jsme. My nejsme těla. Nemůžeme být. Ta jen dělají to, co my jim poručíme. A zrovna jak jsme zmínil v jedné myšlence z mého notýsku, těla zpracovávají informace pro… přeci pro nás. Nikoliv tělo pro tělo. Není to tak? A zrovna tak je navádíme směrem, který si představujeme. Je-li naše obava, že náš stín, tělo, by mohlo uklouznout na ledu, tak ten jenž tvoří stín pošle tělo směrem k ledu aby vytvořil onu obavu pádu a tím pádem ji naplní. Samozřejmě vše se dá změnit. Mezi stínem těla a stínem ledu je prostor a čas. Čili je i čas i prostor změnit směr. Každá myšlenka je totiž informací pro naše tělo. A tak jdeme informaci po informaci a ztvárňujeme je do obrazové podoby jako stín. Změníme-li naše myšlení a obavy, změníme tak i naše životy. Ale stále nás nebudou naplňovat radostí, pokud si budeme myslet, že my jsme tělo, že my jsme onou loutkou a nikoliv vodičem. Musí to být frustrující, i kdyby se nám dařilo, a naše loutky nebo stíny dosáhli naprosto všeho co vás napadne, stále z toho nebude mít tu radost, jako když si uvědomíte kdo jste. Vodič, jenž vezme loutku a vede jí přesně tam kam chce. Třeba k další loutce. Bude-li však snažit se loutka mluvit s loutkou, dojde k nedoruzmění. Jste-li však vodič, jednoduše se domluvíte s vodičem druhým, kterak se bude příběh dál odvíjet a povedete loutky přesně tak, aby se příběh naplnil. Vy jakožto vodič pocítíte radost ze hry. Zatímco máte-li pocit, že jste loutkou, budete pociťovat naprostou bezmoc a beznaděj, že váš příběh je jaksi zaseknutý a nikam nesměřuje. Ba co víc, budete se snažit všemožně ovlivnit cestu druhých, aby nezmařili vaše plány. A nebo vás hra nebude bavit vůbec a budete se jen snažit ji nějak odehrát a mít už ji za sebou.
Stín je poměrě složité podobenství k vysvětlení mé myšlenky, ale je nejtrefnější a vím, že nejsem jediný, kdo použil stín. Již sám Exupery jej použil ve svých dílech. Pravda, trochu jinak, ale já to pochopil právě jako oním stínem.
Loutka je možná snažší na pochopení, ale není zas až tak přesné. Loutka není naší součástí. Stín ano. Se světlem je všude s námi. My se na něj ani nemusíme dívat, neb stín není jednoduše důležitý. Důležitý je ten, kdo stín vrhá a tím jsme MY. My, kdož poutá onen stín. Otočte se ke stínu zády směrem ke zdroji světla. Rozeběhněte se a pokuste se radovat z toho, kým doopravdy jste. Nejhorší je nejspíš pochopit, že stínem se snažím vysvětlit právě stín.
Nebraňte se svým myšlenkám. Možná vás to už taky napadlo. Dle Bible, žili lidé dlouho předlouho. Několik stovek let až roků tisíc. A těchto ubývalo. V dnešních dnech umíráme poměrně brzy. Protože jde o náplň našich myslí. Strach, beznaděj, obavy, předsudky. Tímto vším naplňujeme svět. Tímto vším tvoříme podobu života, kterou známe. A přeci je zde mezi námi spoustu takových, kteří pomáhají obrovskou měrou přetvářet tento svět k lepšímu výsledku v poměrně snesitelné podobě. Děti. Ano děti. Bezstarostní tvorečkové, jejichž svět je čistý. Jejichž fantazie nezná slova jako nelze či nesmysl. To až s časem díky nám omezeným takzvaným dospělákům přijmou ony pojmy za své a vesele je uplatňují v domění, že dělají správně. Tato rovnováha se samozřejmě narušuje. Čili čím více lidí, tím více starostí a větší beznaděj. Životy kratší. S technologiemi okrádáme děti o fantazii a dětství. Dáváme jim nové hodnoty, jenž mění jejich kreativitu do podoby komerčních potřeb. Ať tak či onak, je dobré se vrátit do své dětské mysli a zkusit v sobě nalézt ono pozitivní co v sobě každý má. Je dobré přestat se jednoduše bát, přestávat vytvářet předsudky a začít vnímat události pozitivně, protože veškeré události ve skutečnosti pozitivní jsou. Nežijme stínem.


Kouzlo!

Tak jsem si tak všiml, jak lidé žijí ten svůj život. Narodí se, chvíli se radují a hrají si, pak se pokouší pochopit co je špatně že si s dospělákama nějak moc nerozumí a ve snaze to napravit se jim snaží vyrovnat a to je ta zbylá část života. Ta část, v níž se chováme vlastně podle vzorečku: AŽ to či ono TAK se budu radovat! Respektive, dlouho se trápit a na konci se nepoměrnou malinkou chviličku radovat.
Hmm, ale proč až pak? A proč jen chviličku? Když si uvědomíme neexistenci času, tak víceméně náš život je jedno veliké úžasné kouzlo :)
Vemte si třeba, že chcete být nejlepší zahradník široko daleko. A tak řeknete abrakadabra a tradaaaa je z vás zahradník! Jo, že ono to tak nefunguje? A kdo vám to řekl? :) Samo že to tak funguje, odmyslete si čas a je to přesně jak říkám. Prostě KOUZLO!
Začnu se učit, začnu vše zkoušet, poznávám každou květinu, poznávám přírodu a dělám chybičky, ale to vše mě vede k onomu momentu, ve kterém ze mne bude úžasný zahradník!
Cokoliv je mezi, od momentu současného do momentu "budoucího" a touženého, je cosi, co pro nás v tuto chvíli neexistuje. Tak proč se tím trápit. Teď se radujme už stejně, jako víme že bychom se radovali kdyby to kouzlo fungovalo jen lusknutím prstů. Protože ten moment, kam směřujeme se skládá z každičkého pohybu, z každičké myšlenky, události, poznání a mnoho dalšího jenž naplňuje onu spojnici mezi momentem Nynějším a momentem touženým. Ten se skládá z toho všeho. Tak proč se radovat jen z celého balíčku? Každá část je radostihodná ne? A kdy jindy se z těch kousíčků poskládaných v balíčku radovat, když ne v momentě, kdy je do balíčku vlastně skládáme?

Každá cestička k cíli v němž prožíváme radost z úspěšného dosažení, je vlastně onou radostí roztaženou až k samotnému počátku, kdy jsme se pro svůj cíl rozhodli.

A to je právě to kouzlo, jenž promění každou "starost" v neomezenou radost.
Takže už teď se můžeme těšit z Boží jednoty k níž směřujeme.


Můj notýsek:

Notýsek, který jsem dostal od jedné milované osůbky, co si šla svou cestou, na níž je mnohem šťastnější. O tom by měl být osobní život, brát menší ohledy na ostatní, pokud ony ohledy znamenají žít sám ve větší mizérii. Je to začarovaný kruh. Samozřejmě jsou bytosti, na nichž vám záleží, ale stačí si uvědomit, že když jedna si žije vesele a druhá se trápí, ani druhá se nebude netrápit dlouho. Čili vaše osobní úzkost o osobu druhou a její blaho časem přeroste v jakousi duševní rakovinu. Tato se šíří již velice rychle. Nejen ve vaší mysli a časem sama přeroste v rakovinu fyzickou, čili buňečnou, ale prostě i vaše milovaná osoba zaznamená, že vy se neradujete. Jak jinak, její radost ze života pomalu bude chabnout. Zejména když si uvědomí, že může být zdrojem. Další krok jest, že obě postavy se pohybují mezi ostatními, kteří si zrovna tak všímají změny, vrtá jim to hlavou. I když se tím zas tak moc netrápí, už ten fakt, že si všimli je zaznamenán v jejich duších a myslích. A malé zrnko jednou naboptná a vyklíčí. Takže tak to jde dál a dál až je zkažené celé tělo. Proto je dobré odstranit každou příčinu. Je-li to ve vašem partnerovi, a vy nechápete proč, je možná lepší odejít tam kde budete šťastnější. Zní to sobecky. Ale každý má volbu, zrovna tak váš partner má volbu být šťastný a nebo žárlit, trápit se kvůli každé maličkosti, má volbu zabývat se sám sebou a dělat radost sobě a tím činit radost vám, a nebo se zabývat stále vámi a na svou radost zapomínat... věřte mi, když někdo takový je, ač to zní mnohým romanticky, taková bytost neví co láska znamená. Nemiluje. Jen věří, že miluje. Chce a snaží se to dokázat sám sobě, sám sobě aby i okolí mu uvěřilo a tudíž dostalo se mu zpětné vazby jako důkazu, aby mohl být spokojen. Je to jednoduše špatně. Můžete namítat, že lidé jsou různí a někdo může svého partnera klamat. Ano, může, ale pokud se tím budeme všichni zabývat jakožto samozřejmou věcí a dělat si předsudky aniž by se cokoliv stalo, stane se tak. Proč? Protože už v našem životě chybí radost. Potěšení.
Na druhou stranu, když si žijete po svém, milujete ale snažíte najít své vlastní naplnění a dáváte naprostou svobodu k naplnění i svému partnerovi, najdete svou vnitřní spokojenost nových rozměrů. Můžete si radit, dávat návrhy, dělat kompromisy, hledat společné cesty a řešení, ale vždy je dobré mít na paměti, zda cokoliv učiníte nějak omezí vaše vlastní cesty. Říkám vaše vlastní, protože zda to omezí cestu partnerovi nejlépe posoudí zase jen váš partner, nikoliv vy. A kam to spěje? K radosti ze života, rádi se dělíte o svou radost s partnerem, který jí velice rád sdílí. Dostává se vám mnohem více energie, vaší vlastní z vašeho naplnění a pak energie partnerova z jeho/její naplnění skrze zmíněné sdílení. Opět, oba se pohybují po světě a mají velice pozitivní vliv na ostatní. Pokud bude vícero negativně naplněných lidí zmíněných výše, pak samozřejmě pomalu a jistě budou stejně se šířit negativní semínka. Toto je dobré si uvědomit. Neb společnost ve které žijeme, je odrazem nás samotných a zároveň my samotní jsme odrazem společnosti. Dvě tělesa na sobě závislá. Nikdy by si člověk neměl říci, že on je jen jeden malý bezvýznamný smrtelník v obrovském davu, čili nemůže vůbec nic změnit a proto se o nic snažit nebude. Ba naopak, přesný opak je pravdou.


Světlušky

Jsem světluška! V mém případě možná světlušák, ale co na tom. Podstata vězí v tom, že chci svítit světlo. Mám volbu. Buď budu svítit kolem sebe a nebo si to světlo schovám. Dám jej třeba pod pokličku aby jej nikdo neviděl. Ať už z jakéhokoliv důvodu. Třeba ze strachu, že se mi budou druzí smát, kterak je moje světlo směšné a pošetilé, nebo že jsem díky světlu všem na očích.
Moje světlo je moje světlo a pokud někomu přijde směšné, nechť se zasměje, neb to je přesně jeden z důvodů proč svítím, aby lidé byli veselejší!
A jak tak svítím, zjišťuji, že občas mé světlíčko pohasne a já ocitnu se ve své osobní tmě. Jsem konfrontován svou temnou podstatou, kterážto je taktéž světlem, jenž si toho není vědomo. A aby si to uvědomilo, potřebuje tu druhou část jenž svítí.
A když se v takových chvílích ocitám, věřím, že bych se obrazně propadal hluboko přehluboko do bezedné propasti. Jenže nestalo se. Svítil jsem a podařilo se mi nevědomky rozsvítit několik dalších světlušek.
Světlušce jedné mé nejbližší jsem třeba neustále připomínal, nechť si neříká žádné negativní myšlenky neb je tím přivolává… kolikrát už jen stačil pohled a už věděla co chci říci a hned se rozsvítila a rozzářila úsměvem, I když si třeba u toho mlaskla se slovy “Já vííííím”.
A tak se stalo, že v ten moment, kdy já jsem byl cca 10 minut ve tmě, moje blízká světluška neváhala a rozsvítila moje světlo okamžitě. Vpálila mi všechnu tu energii, jenž jsem věnoval já jí, zpátky! A jak ráda! Vždyť mi to mohla všechno konečně oplatit!
Takže kdybych si zvolil si své světlo sulcovat pro sebe, schovávat jej, skrývat se s ním… nakonec by stejně zaniklo a možná bych jednou aj zapoměl, že nějaké světlíčko jsem kdy vlastně měl pod nějakou pokličkou. Nezvolil jsem si tak a proto je nyní téměř nemožné abych zhasnul. Proto tu jste vy všichni, jenž svítíte, jenž jste odložili své pokličky a jednoduše nešetříte oním světlem, které dokáže svítit uvnitř našich srdcí, nikoliv jen na povrchu.
A já děkuji tímto všem, kdož nešetřili svým světlem na mou maličkost a dávali mi plnými doušky co se do mne vešlo.

Ale jsou tu tací, jenž našli se vzájemně ve tmě a šíří mezi sebou temnotu. Dává jim moc. Ve tmě se nejlépe vládne když nikdo nemůže na nikoho ukázat prstíkem. Tito jedinci vyhrožují světlu a zastrašují, neb tím pomalinku a jistě šíří tmu. Zakryli se pokličkou, aby na ně světlo nemohlo. Jenže světlušky moje milé, cožpak někdo vydrží pod pokličkou dlouho? A tak se nebojme svítit do temnoty.
Jsou jako svičkou jenž nehoří. Bojí se vyhoření a proto se skrývají v temnotě. Zapomínají
, že jejich účelem je svítit. A tak sviťme, nebojme se výhrůžek, věnujme i jim svou lásku, podělme se o své světlo a umožněme jim poznat jaké to je svítit...


Pohádka o JÁ

Pamatujete na pohádku "Zranění" od Světlušky Haničky? Tu jsem si nyní vybavil, neb je o tomtéž o čem je moje myšlenka, která mne oslovila.

Kdysi jsem četl příběh Racka od Richarda Bacha. Myslím, že to je unikátní příběh jenž je všeříkající. Úplně všeříkající.

O čem obojí je? O JÁ. O každém z nás. Všech. Já jsem Ty a Ty jsi já a je jedno kdo Ty všechno jsi. Jsi Já.
Umíte si představit, že se dokážete přesunout na jakékoliv místo pouhou myšlenkou? Chvilka soustředění a tadaaaa jste tam! Časem už by jste se nemuseli ani soustředit, přijde myšlenka a než ji dokončíte už budete na jiném místě. Jenže prostor tak jak jej vnímáme, vnimáme díky času. Čas je nerozlučnou souřadnicí v prostoru. Neb obojí je oním vodítkem, jenž nás učí a vede k pochopení všeho a přitom jen jediného, a sice nás samotných.
Takže nyní se přesuneme pouhou myšlenkou do jakéhokoliv místa a v jakémkoliv čase. Klidně do minulosti. Klidně do budoucnosti, stejně je to totéž. Jeden okamžik, takže možné to je, že? To že naše věda tvrdí opak, to je jiná kapitola.
A tak si představte, že se pouhou myšlenkou přesunete v tento stejný moment hned pár metrů od sebe. Vy jste přeci přítomní v této přítomnosti, ale myšlenkou jste se přesunuli do jiného místa v jiném čase, který shodou okolností je časem stejným! Tam prostě jste a jste i tady. Jste dvakrát! Ale pořád to jste vy, unikátní jedineční a jediní - jen na dvou místech. Co zažívá váš "originál" je zcela odlišné od toho, co prožívá vaše "kopie". Jenže obojí je originál. Obojí je váš osobní zážitek. Težko si to představit? Možná s miulostí to půjde snázeji. Prošli jste si životní poutí a tam vaše stopa jednoduše je, žili jste ji. Myšlenkou se přesunete na nějaké z těch míst, kde už jste byli. Najdete tam sebe v mladším provedení a tudíž jste tam opět dvakrát! Lehčí pro představu není-liž pravda, že?
A teď ještě půjdeme dál. Půjdete se podívat na všechna možná místa ve všech možných časech. Všude budete...budete současně na nekonečně mnoha místech. A přitom budete jen tím jedním jediným - stále tou jedinou bytostí, která to vše zvládá. Myslíte, že všichni potřebují jíst když pochází vlastně z jediného zdroje? Pouhá myšlenka nás přesunula! Čili jsme pouhá myšlenka. A každá myšlenka stala se samostatnou. Ublížíte někomu ze svých "dvojníků"? Udělali by jste to? Asi ne, neboť si uvědomíte jednu věc - kdokoliv z nich jste stále vy samotní, poznávající, učící se... když mu ublížíte nejspíš ublížíte sobě neb pocházíme ze stejného zdroje.
Četl jsem, že archandělé dokáží být v jeden jediný okamžik na mnoha místech. Že oni mají tuto schopnost. Ať už archanděl nebo člověk... ať už jsme to my a nebo někdo jiný...pokud kdysi byl počátek, pak myšlenkou z počátku vznikl každý každičký z nás. My jsme všichni jeden. Zapoměli jsme, že to je naše myšlenka toužící být na tomto místě právě v tomto čase. Zapoměli jsme. Zapoměli jsme, že Ty jsi já - jen na jiném místě a že jiní kdož už nejsou či kdož teprve budou, jsem zase a pouze já, opět, a nejen na jiném místě, ale i v jiném čase. Ale proč bychom tedy toužili být na jiném místě a v jiném čase, když jsme teď na mnoha místech v mnoha časech a máme pocit, že jsme všichni různí a každý žijeme něco jiného, učíme se něco jiného? A jednoduše to asi nebyl ten účel rozdělit se a zažívat své poznáni jakožto oddělená bytost... určitě jsme chtěli na to ono místo v danném čase proto, abychom v ten daný okamžik od kud naše touha a myšlenka pramenila, měli ono poznáni v téže "bytosti"!
Už chápete kam míříme? My jsme sice každý sám samotinký, ale jsme všichni jeden. A jednou budeme toužit vidět celý ten obraz, být tím vším poznáním na jednom místě a myšlenkou se opět vrátíme zpět... ke zdroji a staneme se opět jedním! Tím čím beztak už jsme, jen si to ne tak docela uvědomujeme. Já jsem Ty a kdo jsi ty??


Trnitá kvítka:

Z pohádky do pohádky a neb, ani v pohádce není cesta jednoduchá k dosažení šťastného konce a díky pohádkám naší Hanky mě napadla následující myšlenka, kterou jsem se rozhodl trošku uhladit do srozumitelnější podoby (myšlenku, nikoliv pohádku).

Říká se, že cesta je trnitá. Doslova a do písmene, představíme-li si trnitou cestu, dostaneme cestu olemovanou trnitými keříky... avšak každé trní mívá krásná kvítka. Zářivé barvy a nebo naopak jemné a příjemné na pohled.
Můžeme obdivovat onu krásu a nevšímat si trnů. Ale vžijeme-li se do role keříků, může být scénář trošičku jiný. Jejich touha si vás udržet jakožto svého obdivovatele je tak silná, že vás nechtějí pustit mimo stezku… komu se chce prolézat trním že? Páč v momentě, kdy se tím trním proderete a pokračujete si svou vlastní cestou – kvítka ztrácí svého obdivovatele a vy získáváte svou svobodu, nové rozměry, nové prostory, nové možnosti, otevře se vám úplně celý celičký svět aniž by vám “někdo” či “něco” diktovali co dělat či kudy jít.
Možná zní to zmateně, ale jen chci říci, že když se někdo takový najde a začne kritizovat vaší práci a měnit vaše představy, formovat váš talent, opravovat vaše vize, myslí to mnohdy dobře a to jsou ta krásná kvítka. Udržují vás na jakési cestě, kterou oni znají a o které ví, že někam vede a že víceméně “funguje”… jenže to je jejich cesta, již vyšlapaná, již známá. Držení Vás na této cestě znamená, že se necháte přetvářet, přeformovat do jejich podoby…což je ono trní jenž vás nutí zůstat na cestě. Čili ano, je to jak to známe v dnešním světě…jdeme po trnité cestě – všichni vidíme tu hrozbu trní což je strach měnit směr. Jdeme-li po cestě, zdá se že vše nějak prostě funguje a tak proč se trápit lezením skrze trní. Ti kdož však prolezou a nenechají se odradit, vetšinou se do nich trefí nejeden trn a mnohdy to aj zabolí… avšak vždy za trním čeká Vaše cesta, Vaše volba a to jest ta louka, lesy a háje kde naleznete mnoho přemnoho jiných krásných kvítí jenž vás nebudou nikde držet, jenž se jednoduše rádi podělí o svou krásu a popřejí vám štěstí na vaší pouti. Takže trnitá cesta může být cestou “pohodlnou” ale ne příliš svobodnou a to je oním trním.

Takže se nebojte trní a klidně prolezte, jste vybaveni ůžasnými tělíčky jenž dokáží všechny rány vyléčit a zahojit… prvně je to strach z trní a pak strach, že se ztratíte a z jiného neznámého... ale cožpak se bojíte sami sebe?? Protože i Vy jste pro druhé oním neznámým..

A odpusťme všem kvítkům plných trní...


Život mezi ZDMI

Občas mne šolíchá v podbřišku, občas na hrudi, občas mě brní prsty u nohou či u rukou, občas mám jen jakýsi nepříjmený nespecifikovaný pocit, asi jako když vás někde něco svědí a nevíte kde! Škrábete se všude možně ale ani sebemenší náznak, že by jste se k místu alespoň přiblížili.
Jsou to pocity. Snažil jsem se je rozluštit.
Začal jsem se pomaličku a jistě zajímat o duchovno, esoteriku, alternativu.
Víc a víc jsem četl.
Ale ne a nemohl jsem se najít. Já se vlastně ani nehledal. Já hledal NĚCO. Ať tak či onak... došel jsem k pocitu, že náš život je taková docela tvrdá dřina. Taková neuvěřitelná zedničina, den co den stavíme a pokládáme cihlu za cihlou. Někdy zmákneme i větší bloky, celé panely! A my se divíme, proč jsme vyčerpaní? Proč máme tak málo energie? Proč se cítíme unaveni? Ještě jsem neviděl zedníka, co by makal jak šroubek celý den a přišel by domů s pocitem odpočinutí, s lehkostí a radostí jak si krásně zastavěl dneska.

Jednoduše řečeno, stavíme si v životě zdi. Kolem sebe. Hledáme cestu k duchovnu a divíme se že to nefunguje. Že nenalézáme! Jakto, že někdo našel a já jej následoval a nic?
Protože ZEĎ!
Sám jsem si ji postavil! Možná jsem si ji nechal postavit a já jen dal souhlas.
My se ty zdi kolem nás nějako naučíme vnímat tak nějak automaticky, považujeme je za součást krajiny, za součást nás samotných... vnímáme je jako součást našeho rozhledu. Už jste někdy stáli před vysokou zdí a těšili z té krásné přírody v daném směru? No ano, myslím ta krásná příroda co tam někde za tou zdí je!
No ano, opravdu myslím tu přírodu ZA zdí. Ano, opravdu tím myslím STÁT cca metr před veeelikánskou zdí - nevidíte její konce ani vpravo ani vlevo a nahoru zrovna tak... žádné OKNO! Žádné dveře. Žádný průhled. Krásná je ta příroda za tou zdí že?
Teorie! Namalovali jsme ji tam. Dle toho co si pamatujeme, co jsme vypozorovali jinde. Nalepili jsme si tam plakát! A opravdu vidíme tu "přírodu". Obdivujeme ji! Ale nevidíme změny. Jak bychom taky mohli že?
ZDI jsou jednoduše překážkou v rozhledu. Takže ano, hledáme, čteme knížky a přemýšlíme o všem ale přemýšlíme o všem s ohledem na naše zdi. My s nimi počítáme a neuvažujeme už takové maličkosti, že pokud chci jít do oné přírody, musím udělat něco jinak. Protože nás to tam nechce pustit. Brání nám to. Samozřejmě...vždyť je tam zeď...a příroda je jen namalovaná.
Co jsou zdi? Všechno. Jsou to základy (ZDI) na nichž stavíme naše nové "duchovní" poznání... čili opět stavíme zdi.…základy, jenž jsme se učili ve škole, jak fyziku, tak biologie, různé vědy, teorie a poznatky... prostě to pobíráme a přebíráme bez tázání… bez připomínkování… bereme to jako jasná fakta… ale nejsou… a to je to kde mnozí škobrtají… zapomeňte na vše, na to co nás kdo učil, co jsme kde četli a prostě jen vnímejte, sebe, okolí a neříkejte si “blbost” protože to jsme se učili je tak a tak… ZEĎ!
Ne ne…
Vnímejte, a jednou poznáte lehce kde je zeď a kde není. Jednou poznáte, že když se kouknete na zem tak zeď má rovnou linku a obraz je dvourozměrný. A nebude vám nic bránit v jejím rozboření. Začnete bourat zeď za zdí a váš rozhled bude širší a širší... uvidíte dál a dál... a jednou zjistíte, že nemusíte vůbec chodit po zemi ale můžete využít i třetí rozměr - letět vzhůru... budete ohromeni v jakém bludišti my že to žijeme!




Vesmír plný zrcátek
a neb
Stvoření nejen Člověka k obrazu svému - Božskému

Lidé mají potřebu všechno neustále rozebírat na menší a menší dílky ve snaze prý porozumět a pochopit, jak co pracuje a někteří aj tvrdí, že ve snaze pochopit podstatu existence. A proto tu máme fyziku na kvantové úrovni a sahá mnohem dále, než si mnozí dokáží jen představit.
A k tomu mi je ještě navíc trnem v oku jeden textík Bible a sice, že nás Bůh stvořil k obrazu svému. A tudíž i vlastnost, vše rozebírat a zkoumat do detailu jest víceméně vlastností Boží, jenž se promítla v nás.
Ale jak je to myšleno vlastně?
Pojďme se podívat na můj pohled na věc.
Přepískneme-li veškerou naší fantazii, představme si prostě Boha jakožto bytost s tělem. Jako je to vaše. Proč ne? Pro onu představu to není vůbec na škodu. Právě naopak. A teď Bůh tvořil a tvořil a hle, zjistil, že by rád poznal svou podstatu. Čím on vlastně je. Jak vlastně vypadá?
My jakožto lidé taktéž máme tendenci zjistit, jak vypadáme. Zkoumáme každý kousek svého těla, koumáme příčinu každého pupínku na kůži, a tak nějak se prostě, obrazně řečeno, prohlížíme v zrcadle ze všech stran a možných úhlů. Poznáváme se. Nestačí nám někdo další, kdo nám nafotí náš obraz ze všech možných stran, někdo kdo nás namaluje, někdo kdo nám popíše jak vypadáme... jednoduše chceme znát svůj aktivní obraz v přímém přenosu aj z míst, kam si nevidíme...třeba temeno hlavy, záda či zadek.
A jak to uděláme? Vytvoříme zrcadlo. Jedno však nestačí. Vytvoříme jich vícero a ještě více a jednoduše každým zrcátkem odrážíme svojí vlastní bytost, jenž díky onomu obrazu můžeme vidět a pozorovat... zjistit, zda se nám líbí nebo ne, zda ji chcem upravit a nebo nikoliv. Zda jsme sami se sebou spokojeni. A tak Bůh stvořil nekonečné moře zrcátek alá bytostí všeho druhu. Každá bytost je tudíž zrcátkem, jenž neodráží pouze obraz povrchní, ale jenž dokáže vyobrazit i podstatu nejhlubšího kousíčku Božské existence. Vesmír je tudíž prostředí umožňující existenci všech bytostí, jenž jsou odrazem Boha. My jsme nastavením zrcadla - obrazem odrazem. Jsme všichni rozdílní, jiní, neb každý z nás odráží absolutně rozdílný kousek Božské existence. A teď proč jsme všichni jeden a sice Bůh? Protože když ten obraz z těch zrcátek složíme, dostaneme onu bytost. V našem případě bychom byli schopni složit jakýsi nad-dimenzionální obraz postavy jenž vyobrazuje nejen povrchní kvality ale i vlastnosti, myšlenky, pocity a prostě vše do nejpodrobnějších detailů. Vesmír tak jak jej známe. Boha.
Jenže zrcátka mají svou vlastní existenční identitu abychom mohli nabízet aktivní živý skutečný obraz a nikoliv jen záznamovou fotografii - a handrkujeme se právě proto, že jsme každý jiný a moc nám lidem, a možná nejen lidem, nedochazí, že jsme jen jiný aspekt, jiný úhel pohledu téže bytosti. Je třeba se poznat jakožto celek, přijmout se, každičké zrcátko.
Každý máme tudíž pravdu, každý totiž odrážíme zcela jiný kousíček. Nelze se shodnout, lze jen dávat a přijímat. Nebudeme-li lpět na svém úhlu pohledu, dostane se nám poznání všech zrcátek neb zrcátko má tu možnost, že nejednu tvíř dokáže zobrazit... může nabídnout odraz jakéhokoliv kousíčku z jakéhokoliv úhlu... lpíme-li na tom našem jediném, pak poznáme jen ten onen jediný.
Čili Bůh ve svém prvopočátku, byl vším, vědom si toho – ale toužil se poznat. Byl jen Teorie. Vytvořením zrcadel nejen že poznává sebe, ale sebe I stvořil v podobě “Bytí”. Tím že se pozoruje vlastně existuje. Tím že si nastavil zrcadlo, vlastně vytvořil svou podobu. Proc ale to vše je třeba v “přímém přenosu”? Protože to jest dobré k zobrazení vlastností, jako jsou třeba pocity – láska, radost, vůle. Výsledná energie jenž nemá hmotnou podstatu a je víceméně tímtéž čím je Bůh bez zrcátek. Akorát že díky nim je schopen vše prožívat. Být tím vším.
Poznej sebe a poznáš celý Vesmír – Boha. Jsou to jen slova používané jako pomůcky k pochopení… a jsou to jen mé myšlenky (které nevznikly přemýšlením nýbrž prostě dorazily a já si je jen přečetl), nikdo se jich nemusí držet a stavět na nich. Já jen tvořím svůj obraz tak abych já pochopil kdo já jsem. Pro Vás to může být zejména inspirací.


Máte blok? ZEĎ! Zbourat! Děje se vám pořád totéž? ZEĎ? Postavena kolem do kola bez úniku! Probourejte ji někde a jděte dál!

Koukněte se na své ruce, co v nich máte? Zednickou lžíci a nebo pořádnou palici? Zvažte co se vám vyplatí nést..lžíce je lehčí... ale ti co nestavěli nepotřebují tahat žádnou palici. Je to dřina to bourání že? Jo jo, tak do práce...


Duchovní vzestup aneb NE-slož si svoje Puzzle

Máme před sebou skládanku, rozházené dílky puzzle, jenž mají každý každičký jinačí obsah a jinačí tvar, takže musíme hledat který dílek kam zapadá abychom složili celičký obraz a taktéž jej mohli vidět v uceleném tvaru.
Mnozí z nás si ani nevšimnou, že ty dílky k sobé patří a tak je prostě neskládají. Někdo si toho naopak všimne, jakési uvědomění, a začne ze zvědavosti stavět dílečky k sobě. Mnozí si toho všimnou jen jakousi souhrou náhod, prostě si všimnou že některé dva dílky do sebe zapadli tvarem a ještě rozšířili onen obrázek do většího smysluplného detailu. Byli takzvaně vtaženi do "hry" a jsou vzrušeni, co asi mohou složit. Každý dílek je zajímavou informací a my dané informace sajem jako houba. Jakou ucelenou převratnou informaci však odhalují tyto informace dohromady?? Jenže...

Jenže, tyto informace někdo na ten dílek musel prvně nakreslit, že? Neboli, někdo musel ten dílek prvně vyřezat aby pasoval. Čili, my přiíimáme informace a stavíme a neuvědomíme si mnohdy, že ten obrázek co postavíme není náš. Že nás nenaplňuje. Protože mnohdy nám spousty dílků zůstane a my zoufáme co je špatně. Někdy naopak zjistíme, že sedí více než jeden dílek. Jak je to možné? Co je špatně?
Přeci to, že tyto informace přijímáme aniž bychom si všímali co ten detail vypovídá o sobě…proč jej dávat do našeho puzzle? Kdo nám jej dal? Co když sedí jen tvarem ale obsahem se nějak liší od toho, co by tam mělo být? Cožpak nelze měnit realitu libovolně?
Pro mnohé je duchovní cesta právě oním objevením puzzle dílků, že do sebe pasují a tak začnou skládat. Mnohdy jsou nositeli obrovského množství mouder, ale jejich život se vlastně neliší od těch, jenž si ani nevšimli, že nějaké puzzle lze skládat.
A teď si vemte, že si všichni všímají jak si jiní všimli, že to lze sestavit a tak začínají všichni sestavovat puzzle… získávají jakýsi obraz… usurpují si informace a doufají že oni odhalí nějakou větší pravdu... jenže čí je ten obraz?

My nepotřebujeme skládat žádné puzzle, puzzle jsou jen střípky obrazů druhých lidé, my nemůžeme vidět celý obraz jak jej viděli oni…protože my máme jiný úhel pohledu, jsme něčím originální a pokud jejich puzzle je třeba trojrozměrné, nelze vidět vše stejně jak to vidí autor. Naší cestou nemá být skládání, snaha vidět onen obraz druhých jenž nám jej někdy předhazují abychom si jej skládali a vnutili nám svou “pravdu”… tyto střípky jsou jen návodem, že my sami můžeme něco takové vytvořit. Nemusíme skládat dílky. Můžeme si svůj obraz kousek po kousku namalovat celý celičký bez jakékoliv klíčové informace… dílky druhých, jenž se nám dostávají do cesty, nechť nám jsou inspirací, není třeba je skládat... samozřejmě že do sebe pasují, neb mnozí zjistili že je lze skládat a tak mnozí našli jeden dílek a sestavovali na různých místech “tentýž obraz” dle jejich přesvědčení, ale každý dostával jiný výsledek…
Takže prostě si vezměme štětec a namalujme si svůj vlastní tak jak my chceme, bez úsilí porozumět dílkům.
Ne vždy, když pasují tvarem, to znamená, že máme správný dílek… obsah může být nepatrně pozměněn a dotvořen někým jiným a už vůbec to neznamená, že to je tak jak bychom to chtěli vidět my samotní.
Prozkoumejme si onen dílek a zapojme svou fantazii, co se nám na něm líbí? Jak bychom jej doplnili? A tudíž nechť nám je inspirací, nikoliv vodítkem čili “pravidlem”.

Mnozí skládáme puzzle... ale ono stačí si jen uvědomit, že ono puzzle vzniklo jen proto, že někdo začal malovat a tvořit a tudíž jeden obraz viděn byl z moha úhlů a každý úhel stal se dílkem puzzle... a celičký obraz nevzniká snahou jej složit, ale zjištěním, že my si můžeme vytvořit obraz svůj a dotvořit obraz ze všech obrazů.
Čili neskládejme pouze... tvořme...




Z pohádky do pohádky

Pohádky mají v sobě hromadu mouder… třeba takové pohádky o čarodějovi, jenž lze zabít pouze pokud zabijete ptáka v nemž je ukryté vejce jenž je čarodějovým srdcem… co se za tím asi skrývá?
Je to o ztotožnění se našeho ega s jakoukoliv formou, ať už hmotnou či myšlenkovou… čaroděj není vůbec zobrazení jakéhosi "zla" a už vůbec ne nějaké fyzické bytosti, ale naší součásti, ega, která je nám na obtíž… dělá život složitým, plným utrpení a bolesti, a které je naprosto nelehké zničit-vždyť je to čaroděj!… a zrovna tak jako ego, když si jej uvědomíme a navíc si uvědomíme s čím se ztotožnilo… můžeme zničit onu věc a s tím zanikne i ego. A tím osvobodíme tu "krásnou princeznu" kterou pan čaroděj věznil a chtěl si ji nechat pro sebe…"princezna" je dá se říci jen zobrazením svobody…volnosti...které dosáhneme zbavením se "černokněžníka"...

Kolikrát lidé přišli o vše…a prozřeli, neměli již co ztratit neb vše s čím se ztotožňovali (majetek, moc, postavené…) ztratili… tím pádem ego náhle nebylo s ničím ztotožněno a než se mohlo ztotožnit s něčím jiným... tito jedinci mnohdy svůj osud přijali a jednoduše viděli kým opravdu jsou bez toho všeho…viděli se v čisté kráse…bez ega…poznali svobodu.
A tak zrovna jak tomu bývá v pohádkách, náš vnitřní čaroděj, jenž je víc než osinou v zadku… může být velmi oslaben už jen tím, že zjistíme, kde je jeho skutečná podstata. S čím se ztotožňuje. S majetkem? Postavením? Vzděláním? Touhou po něčem? Hm?
Takže pohádky nejsou pouhé příběhy na "dobrou noc"… přeji krásný den!


Vlak...

Už vám ujel vlak?
Doufám, že nikoliv, neb nyní je to myšleno spíše obrazně ačkoliv použiji doslovné přirovnání.

Víte, že jede vícero vlaků za sebou. Nestihnete jeden, stihnete další o třeba čtvrt hodiny později. Tak proč se snažit? Říkáte si, mám zkusit chytit ten první, nebo to nehrotit a jít si pomalu na následující?
Jsou to prachobyčejné otázky v hlavě doprovázené pohodlností a trochou lenosti.

Teď malinko mimo mísu s citátem:
Úspěšní lidé dělají rychlá rohodnutí a zřídka kdy je mění. Núspěšní dělají rozhodnutí pomalá a mění je velmi často.

A v tomto případě je to totéž. Ano, stihnete vlak další. Ale můžete stihnout i první. Dorazit na místo dříve a jednoduše být o krok vpřed. Mnohá překvapení vás čekají a váš život už nebude nikdy nuda. Stačí jen neklást otázky svému vědomí. Napadne-li vás zkusit chytnout vlak první, pohněte s sebou a to okamžitě! Rozeběhněte se a běžte až na konec, až k vlaku! Žádné odpočívání. Jakékoliv zpomalení či doufání, že to už dojdete ten zbytek, je jen změna vašeho rozhodnutí.
Pokud onen vlak stihnout nemáte, vpadne vám do cesty jakákoliv překážka. Nebraňte se jí. Má své opodstatnění. Ačkoliv mnohdy je jen upozorněním ve smyslu: "Fajn, běžíš, ale buď ve střehu i za běhu!" Pokud si nejste jistí, zda je to překážka nebo zda máte stále běžet, zjistíte to opět snadno - nebrání-li vám nic se zas rozeběhnout, jde jen o upozornění.
Naopak někdy vám dojdou síly ale stále jdete vpřed, běžet už nemůžete ale jdete. V takovémto případě měli-li jste vlak stihnout, počká na vás. Třeba bude pomalý výpravčí, nebo vlak bude mít nepatrné zpoždění. Ale rozhodně podle toho poznáte, že vaše rozhodnutí bylo správné.
Většinou běhat nemusíte, to jen tehdy když příliš váháme a jsme pomalí ke svým rozhodnutím. Jakmile se naučíme poslouchat svůj hlas, nebudeme muset běžet a přesto naše tempo bude mnohonásobně rychlejší. Tempo čeho vlastně?
Přeci tempo poznávání...čehokoliv si budete přát.


Cesta...

Narodíme se a myslíme si, že to není naše zásluha. Však jako dětem plačícím či smějícím se, nikoho z nás tohle nenapadá a ani nás to netrápí. Netrápí nás co si budeme myslet až o tom všem budeme přemýšlet. Žijeme, bumbáme mléko, papáme, smějeme se, pláčeme, občas se počůráme a jednoduše si žijeme každou chvilinečku bez starostí. Poznáváme nové věci, učíme se, jdeme vpřed...jsme šťastní.
Pak však dojdeme do jisté chvíle v životě, kdy se to vše zvrtne a začínáme filozofovat, přemýšlíme o své minulosti, o budoucnosti...nevíme co chceme a jdeme kamsi aniž bychom si uvědomovali onu úžasnou přítomnost.
Tohle je naší cestou, cestou životem v lidském těle. Cestou, kterou jednou ukončíme a poznáme kdo a kým jsme. Kam jsme chtěli jít a kam jsme došli, kam jsme mohli jít a kam jsme se vydali...už to nevrátíme, můžeme jen utřít slzu a počkat na první hrstku hlíny dopadajcí do prostoru nad vámi.

Ne, život není tragédie. Život má mnoho krásného. Život totiž opravdu není jen slovo... o životě se totiž nemá mluvit, život se má jednoduše ŽÍT!
Cesta není od toho, abychom jí kritizovali, abychom na ní nadávali a mluvili neustáe o jejích kladech a negativech, zda je správná a nebo špatná, zda je jiná a lepší a nebo zda máme správný směr...cesta je od toho, abychom po ní šli.
Zvedněte nohu dopředu..taaak...a nechte jí dopadnout co nejdál dopředu před sebe, přesuňte těžiště a totéž udělejte s druhou nohou...střídejte je...tomu se totiž říká pohyb vpřed...tak už jděte, jděte a neohlížejte se kde byla ta louže do níž jste šlápli..prostě jděte!



Tři oříšky...

Jako v pohádce, akorát že mne "moje" tři ořišky inspirovaly k myšlence.
To víte, to takhle máte párty, kamarádi vám vnesou do života úsměv v němž si uvědomíte, co pro ně znamenáte a je vám fajn. Ráno přijde probuzení, naprostá pohoda jazz, jdete si jen tak do kuchyně, bloudíte sem a tam do čeho by jste po ránu kousli. Snídaně? Hmm. Jop. Ale skončil jsem u mísy s lískovými oříšky. Vezmu louskáček, sáhnu po prvním oříšku...křup...a prázdný. Se stává. Sáhnu po druhém oříšku....křup...a zase prázdný!
A co bude ve třetím oříšku je už úplně jedno. Faktem jest, že lidé se naučili kterak je vše automatické a samozřejmé. Kterak příroda vše zařídí a my se nemusíe starat. Kterak všechno stejně nějak funguje i když my se tak snažíme pro své osobní ubohé pomíjivé blaho vše zničit. A stále je to marné lidem tohle vykládat. Jinými slovy, když něco nevyjde jednou, lidi to moc nerozhodí. Pokračují dál. Když něco nevyjde podruhé, tak se jim usadí už v hlavě myšlenka typu:
Aha! Tady něco začíná smrdět...
A již mají obavy jít do akce po třetí. Již zvažují a když jdou dál, stejně přemýšlí zda vyjde to nebo ne. Okamžitě hledají spojitosti.
Ať tak či onak, lidi zlatí boubelatí, samozřejmostí tu není vůbec nic. Ani vy ne. Vzduch není samozřejmostí zrovna tak jako není čistá voda, není samozřejmostí ani les a ani louka. Ani zpěv ptáků či šum křídel motýlých. A není samozřejmostí pocit štěstí a už vůbec ne láska...ty totiž byť jsou v každém z nás, si do života přineseme pouhou svobodnou volbou. Buď je tam pustíme, a nebo nikoliv.
Jenže málokdo si uvědomuje, že pustit si do života štěstí či lásku víceméně znamená vážit si všeho co máme okolo, protože to není samozřejmé... zejména přírody a ještě více našeho zdraví. Vše se vším souvisí tak provázaně a tak dokonale, že je jedno kde začnete, jen už přestaňte dívat se přes zavřená víčka a ignorovat život v podobě, který by tu byl, kdyby nebylo lidí... protože v té podobě je přesně tím, co lidem přinese vše po čem touží a díky tomu tu také lidé mohou býti.

Je to vaše volba. Ale říkám na férovku znovu a znovu, cokoliv si zvolíte, ovoce si sami sklidíte.



Čas


Určitě jste to již také někde četli a nebo slyšeli. Žít pro přítomnost. Což znamená nechat minulost minulosti a nesnažit se jí napravit. Minulostí se můžeme jedině poučit abychom jí neopakovali. Dějiny asi nikoho zajímat nebudou, tedy asi ne většinu z těch co si toto čtou, každopádně všem jsou blízké vztahy. Určitě jste si všimli lidí, co mají v životě neustále tytéž typy partnerů, neustále mají tytéž trable a jeden si řekne proč, proč to vše dotyčná osoba přitahuje? Jak je to možné?
Možné to je. Poprvé to byla náhoda nebo třeba smůla v očích jednich, v mých očích byla to pouhá nevědomost. Což je v pořádku. Každý se učíme, někdo s trochou více štěstí.
Po druhé už je to vlastní lenost. První lekce byla udělena a není třeba si jí opakovat. Ani v případě neprospěchu. Stačí si zrekapitulovat své chyby a jednoduše následky. Příště se jim tudíž vyhnout a nebo vše udělat jinak a tak zjistit nové možnosti a následky=učit se. Jenže ne, lidé něco zkusili a bojí se zkusit něco nového. Chytají se toho co již znají, protože je to jednoduše opravdu pro ně "známé" i když úplně špatné!
No a pokud se totéž opakuje více než dvakrát, už jde o slabost. Někdo by mohl říci, že o blbost. I kdepak..blbec by z toho vybruslil s lehkostí Forest Gumpa :-)
Takže MINULOST = minulost. Tečka.
Budoucnost. Lidé řeší budoucnost z prostého důvodu, mají strach aby je v budoucnosti nepotkalo něco špatného, bojí se totiž bolesti, utrpení a tak se snaží svou cestu všemožně připravovat, aby měli jistotu hladkého průběhu. Zapomeňte na to. Budoucnost si nepřipravíte. Ta cesta trvá až do konce života...a tím že uděláte jakoukoliv přípravu, měníte budoucnost a tudíž jde o nekonečný kolotoč příprav a samotný život vám proteče mezi prsty. Přítomnost je ztracena. A přitom je to přesně přítomnost, která buduje budoucnost. Vychutnejte si jí. Vnímejte jí. Pozorujte svá rozhodnutí. Neřešte zda se to bude hodit do budoucna. Bude, protože vše co se naučíte v přítomnosti si odnesete do budoucnosti, která bude taktéž přítomností.
Aby jste lépe pochopili, jak to myslím s tou budoucností, dám vám přirovnání:

Váš život=cesta.
Dopravní prostředek=vaše volba.

Máte před sebou cestu. Vidíte, že není zrovna perfektní. Možná je prašná, ale ject se po ní dá. Ale vy se rozhodnete, že chete mít krásnou jízdu, kterou si vychutnáte. A tak se pustíte do pokládky asfaltu. Jak postupujete, rozkopáváte cestu, zpevňujete podklad, zpevňujete krajnice, pokládáte nové vrstvení a nakonec asfalt, uhlazujete a zase popojedete a neustále dokola. Takže vaše volba jest buldozer, bagr, stroje, práce, dřina a pak popojet se svou károu kousek dál.
Zatímco když si zvolíte po té cestě jet: sem tam počítat s drcnutím, výmolem či louží - což s tím se dá počítat a jednoduše se zpomalí a výmol se objede. Jednou jej vyberete, poučíte se a po druhé až uvidíte v dáli další díru, jednoduše se přizpůsobíte. A jak si jedete, těšíte se ze své cesty. Poznáváte nové kraje, scenérie okolo a jízdu si užíváte. Nehledě na fakt, že dál dojedete, neb se nezdržujete stavbou silnice.
Zatímco v prvním případě terén vnímáte jako překážku, kterou musíte zdolat a přemýšlíte jak (kopec, skalnatý povrch, stromy atd.) v případě druhém neřešíte jak se s terénem poprat aby vaše nová silnice byla co nejperfektnější ale jednoduše si terénu užíváte, obdivujete jej, učíte se z něj a harmonizujete se s ním takže po čase zjistíte, že vaše jízda je vlastně hladčejší a plynulejší než po silnici.

Každopádně cesta je taky vaše volba. A někdy se může stát, že narazíte na již postavenou silnici. Úsek, který její stavař stavěl několik let a tudíž jí i několik let projížděl, vy můžete zdolat za pár "hodin". I to je život.

Hm? Tak co... :o)

Čas..?

Všichni se bojíme zítřků a za včerejšky se marně ohlížíme. Bylo napsáno spoustu knih o čase, spoustu hlav "vědou" pomazaných se entitou času a prostoru neustále zabývá a mezi nimi byl i všem známý Einstein.
Mnozí přišli s převratnými myšlenkami avšak lidmi zcela ignorovanými.
Právě zmiňovaný Einstein řekl o čase, že je relativní... mnoho esoterických knih poukázalo na skutečnou "neexistenci" času i prostoru... a stále je to marné... stále se díváme na své hodinky, přešlapujeme nervózně když nám něco ujede, nebo na něco čekáme, stále běháme kolem dokola abychom viděli za roh...

Podíváme-li se na to z pohledu fyziky:
Když existuje prostor, musí existovat i čas, neb z místa A než dojdeme k místu B potřebujeme jakousi jednotku v dalším rozměru, který jsme nazvali čas. Jak vnímáme prostor? Za prvé světlem. Světlo se odrazí od předmětu a donese obraz k našemu oku, oko obraz zpracuje a přenese informaci mozku a my vnímáme prostor. Jenže celý ten proces vyžaduje čas, neb vše se pohybuje prostorem. Takže než světlo doletí do našeho oka vnímáme jen a jen a nic víc než jen MINULOST! Přítomnost v našem světě prostě neexistuje.
Když zavřeme oči, vnímíme čas již jinak. Nic nám neutíká, prostě jsme a vnímáme jakési meze, hranice, překážky..vše čeho se dotýkáme a kudy se pohybuje naše tělo. Stále je třeba pohybu nás samotných, dáme příkaz noze, zpráva dorazí k jednotlivým složkám zapínajíc naše svaly a uvádějící nás v pohyb...to čeho jsme se chtěli dotknout už je minulostí. To čeho jsme se dotkli se díky zpětné vazbě stává opět jen minulostí. Přítomnost neexistuje.
Z pohledu duchovního či spirituálního, neexistuje minulost a ani budoucnost ale jen přítomnost. Jen teď a jen Tady. Není "tam" a není "včera" a nebude "zítra". Je to neustále jedno a totéž.
Je to jako když si promítáte film na plátno. Plátno byť se na obrazu přemis'tujete miliony kilometrů sem a tam se vůbec nehne z místa. Ohledně času je to totéž, vezmete si svůj příběh natočený včera a můžete si vzít jakýkoliv jiný film...zítra bude přítomností v daném okamžiku byť byl natočen v "minulosti"... tak ještě jinak.
Hrajete si na počítači hru, zmidlíte celou dinasti

809-Moje-tajemne-porozumeni2.doc [doc, 403.50kB]