Psaní indigových dětí

Eva

Milá Teto Kateřino,
první ti chci poděkovat za tvé stránky, za tvou činnost a za to, že vůbec jsi (nevím zda tykat nebo vykat, ale snad nebude vadit, když zvolím tykání, je to tak osobní a milé..).

Jmenuju se Eva a je mi 15 let. Dnes mi jedna paní, která je má jediná spřízněná duše v této oblasti, řekla, že jsem indigové dítě. Zaskočilo mě to.. já nejsem nijak nadpřirozeně (nebo jak to můžu nazvat) nadaná. Nevidím auru, anděly, nemám věštecké sny. Myslela jsem si, že se indigáčci projevují pouze takto. Vzpomněla jsem si, že jsem na Tvých stránkách zahlédla rubriku Indigové děti a tak jsem se šla podívat. Našla jsem tam Dopis od indigového dítěte a vypadalo to, jako bych to psala já. Tak moc jsme si s tou dívkou podobné.
Taky si připadám jiná. Už odjakživa. Ve všem. Občas žertuju, že jsem jiná v každém ohledu, ale sranda to pro mě není. Nemůžu s nikým mluvit o bohu, o té duchovní stránce života, o pomoci lidem, o ochraně zvířat.. Trápí mě to, já vím, že je to dar, ale je těžké to tak brát, když se cítíte tak sami. Už se o tom nesnažím mluvít, naučila jsem se to. Poslední dobou dobře snáším společnost spíše malých dětí a zvířat.

Dost často mám pocit, že na svých bedrech nesu tíhu utrpení na celém světě. Mám tolik soucitu, tíží mě to. Nevím, co si s tím počít. Kvůli tomu jsem přestala jíst zvířata a taky jejich produkty. Pracuju jako dobrovolnice v domově pro seniory a v humanitární organizaci. Mám toho plnou hlavu. Když sněží, přemýšlím nad bezdomovci, kteří mrznou tam venku. Když jdu kolem řeznictví vidím zvířata na jatkách a ve velkochovech jak trpí. a tak dále a dále. Často se bojím o ostatní neustále prosím anděly, aby pomáhali a ochranovali lidi, zvířata a i všechny ostatní, kteří to potřebují.

Nejradši bych psala dále a dále, ale nechci Tě moc zaměstnávat, určitě Ti píše spousta lidí, kteří taky něco potřebují. Jen bych tě chtěla požádat o radu. Jak si mám počít s tím, že se cítím tak sama, že "nesu" tíhu celého světa, že nemám s kým povídat o takových věcech, že chci jít domů?

Děkuju ! I kdyby nezbyl čas na odpověď, moc mi pomohlo se z toho vypsat.
Evulka


Kateřina:
Milá Evulko,
děkuji za krásné psaní. Víš, ty na tomhle světě nejsi náhodou. Všechny tzv. "indigové děti" tady mají svůj důležitý úkol.Jakmile si ho uvědomíš, přijdeš na to, že to celé smysl má.To, že se cítíš teď sama a máš tyhle pocity je jen součástí tvé přípravy na ten tvůj úkol. Všechno ale můžeš ovlivnit jen ty sama, nejen své pocoty ale i celý ten stav té naší planety. Stačí se jen rozhodnout Ostatně proto tady jsi. Třeba ti pomůže vědomí, že na to nejsi sama. Indigových dětí je víc, než si myslíš. V této době se prakticky rodí už jen samí indigáčci. Jen je problém v tom, že se o tom zkrátka mezi sebou nebaví. Ale proto vzniklo už spoustu stránek, kde se mohou setkávat. Tak, jako tady na fóru a své zkušenosti a pocity si navzájem sdělovat. Hodně pomáhá pocit, že v tom člověk není sám. Najdi si lidi, kteří to vnímají tak, jako ty. Věř mi, že jich je dost. Právě se mi odstla do ruky třeba knížka Caroline Hehenkamp: Indigové děti otvírají svou duši. Přečti si ji. Určitě se tam taky najdeš. A třeba tady na fóru máš taky oddíl určený pro indigové děti. tak založ nové téma a zeptej se, jestli se tu najde někdo podobný. Uvidíš, že v tom sama nejsi a nebudeš. Brzy už nastane doba, kdy "normální" bude ten tvůj postoj a ne to, co vnímáš okolo sebe teď. Navíc, všechno má ve vesmíru nějaký význam a i když to teď vypadá bolestivě, má to svůj důvod. Lidé se musí nejprve dotknout toho "dna, aby pochopili, že cesta vede jinudy. Jen tak se člověk totiž je schopen učit. Dopřej jim tu možnost a netrap se tím. Vše tady na Zemi je jen jedna veliká hra. Jen cesta k pochopení. Když na to pohlédneš takto shora, půjde hned všechno snáz.
Držím ti place a přeji hodně pochopení a lásky.
Kateřina


Eva:
děkuju. Dneska mi odpadla jedna hodina a tak jsem běžela do knihovny a půjčila si knihu, o které jsi psala. Byla tam, poslední volná, čekala na mě. Je báječná! Když jsem jí listovala, jako bych si stránky nehledala já, ale ony mě. Máš pravdu.. našla jsem se. Pomaličku si přiznávám, kdo jsem a přijímám se. Ono to nebylo lehké, asi ani nebude, ale ted je mi už líp a cítím moc velkou úlevu. Najednou si nepřipadám tak zoufale sama.
Měj se moc hezky milá Teto Kateřino, snad se někdy potkáme.
Děkuju Ti, jsem Ti vděčná
 

« Zpět